Pohřebnictví v České republice

04.01.2014

Ve světle nového občanského zákoníku

 Přízemnost, pasivní agresivita a odevzdanost je v českém pohřebnictví frustrující. Objednavatel pohřbu se stal jedinou osou, kolem níž se točí celý segment těchto osobních a provozních služeb. Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví zákon o zdravotních službách. Tolik parafráze ustanovení § 113 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který bude v České republice účinný od 1. ledna 2014.

Citovaný zákon však nutně evokuje následující otázku: Jak český zákon o pohřebnictví po celou dobu své téměř třináctileté existence řešil přání zemřelého uplatněná v poslední vůli týkající se způsobu pohřbení, druhu obřadu a výše pohřebních útrat? Zdravá skepse vůči dodržování závěti byla možná zpočátku namístě, na druhou stranu však v České republice chyběla základní schopnost nadchnout se pro něco většího, než je objednavatel pohřbení a provozovatel pohřební služby. Logickým důsledkem je tak dramatický nárůst sociálních pohřbů a zvyšující se počet pohřbů bez veřejného obřadu vypravených pozůstalými v úzkém rodinném kruhu.

Nový občanský zákoník však nezůstane jen u presumpce nesouhlasu s pitvou. Bude mimo jiné chránit duševní i tělesnou celistvost člověka. Ochrana tělesné integrity spočívá v poskytnutí právní ochrany lidskému tělu i po smrti, neboť lidský pozůstatek je res extra commercium, věc mimo obchod a právní vztahy. Uvádí-li uvedený zákon, že se nepřihlíží k eventuálnímu souhlasu jednotlivce se závažnou újmou způsobenou mu po smrti, znamená to, že je takový souhlas i přes jeho případné udělení absolutně neplatný a není možné se ho dovolávat. Vzpomeňme v této souvislosti na výstavu mrtvých lidských těl stáhnutých z kůže – „Bodies“. Vystavovatelé se dovolávali souhlasu dárce, který prý za svého života s takovým nakládáním, manipulací a vystavováním svého těla po smrti souhlasil. Od nového roku bude takový souhlas dárce mrtvého lidského těla pro anatomické účely neplatný.

Kotrlý
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. (*1972), katolický teolog se specializací na církevní pohřební právo. Zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj; jako referent v agendě pohřebnictví od roku 2005. Před rokem absolvoval státní zkoušku poradce pro pozůstalé, letos založil občanské sdružení Tobit. Je autorem databáze veřejných a neveřejných pohřebišť v České republice, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2006 a řady odborných článků, které archivuje na internetových stránkách www.pohrebiste.cz. Vedle publikační činnosti se také účastní přednášek a odborných seminářů (v roce 2014 hodlá v rámci doprovodného programu prezentovat výsledky svého výzkumu na veletrhu Slovak Funeral). Jeho monografie Pohřebnictví vydaná v nakladatelství Linde v roce 2013 byla v nákladu 400 ks již téměř rozebrána (chystá se její vydání v informačních právních systémech jako doplňující informace k příslušné legislativě).
Nově má každý právo rozhodnout za svého života o způsobu svého pohřbu. Citujme v této souvislosti část ustanovení následujícího § 114 nového občanského zákoníku: Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel. Pokud pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si zesnulý přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních zvyklostí. Od nového roku tak přestává v provozovnách provozovatelů pohřebních služeb platit zásada „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Nebudu-li osobou ze závěti, budu moci objednat pohřeb jen po konzultaci s ní. Pokud mi přání zesnulého nebude známo, je mojí zákonnou povinností zeptat se postupně všech příbuzných dle citované subsidiární povinnosti.

Normy občanského zákoníku stanoví další zcela novou zásadu: Hřbitov je trvalým úložištěm lidských ostatků. Co jiného vyplývá z tohoto ustanovení § 92 odst. 2?: Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic. V praxi nelze tuto normu aplikovat jinak než, že urna uložená doma na kredenci musí být vydána osobě ze závěti. Na držení urny deponované kdekoli mimo hřbitov ztrácí vypravitel pohřbu právní nárok!

Po smrti člověka bude zaručena i ochrana duševní integrity. Pokud někdo způsobí závažnou újmu útokem do sféry ochrany v duševní oblasti jeho osob blízkých, nezbavuje to útočníka odpovědnosti. Vzpomeňme na často morbidní a nevkusné fotoreportáže obětí dopravních nehod nebo živelných katastrof. Neznamená to ovšem absolutní zákaz jakéhokoli zásahu do sféry osobnosti či duševní a tělesné integrity zemřelého.
Pohřebnictví-Kotrly
Objednávejte
312 stran textu, přehledné tabulky, obrázky, metodiky a schémata. Reflektuje evropskou judikaturu a mezinárodní právo.
ISBN: 978-80-86131-93-1 Formát: B5, brožovaný, obj. kód: 302401
Prodejna: Třída 17. listopadu 8,
771 11 Olomouc (Právnická fakulta Univerzity Palackého, budova B)
e-mail: linde-olomouc@volny.cz telefon: 00420 585 637 803
Prodejní doba: Pondělí až pátek 8:00 - 15:30
Jestliže je nutný z důvodu ochrany veřejného zdraví nebo výuky ve zdravotnictví, je uskutečnitelný. Povinnost prokázání nutnosti zásahu „podle všech okolností“ je na straně toho, kdo ho realizuje. Jakým způsobem ho lze provést bez souhlasu, respektive kdy je nutné si souhlas vyžádat, upravuje zákon o zdravotních službách. Každému, kdo chce provést zákrok na mrtvém lidském těle, však nový občanský zákoník ukládá povinnost tento zákrok a jeho povahu srozumitelně vysvětlit osobám blízkým zemřelému a vyžádat si od nich písemný souhlas s úředně ověřeným podpisem.

Toto krátké laudatio nového občanského zákoníku však nelze zakončit pouze jeho nekritickým čtením. Obdobně jako zákon o pohřebnictví nezaručí ani tento nový civilní kodex tělesnou i duševní ochranu mrtvorozenému dítěti. Děti zemřelé před porodem nemají opět žádná práva, končí v koši společně s dalšími anatomicko-patologickými odpady. O to více mě těší, že ve Slovenské i v České republice vznikají nezávisle na sobě občanská sdružení, svépomocné skupiny rodičů po prenatální ztrátě, jejichž cílem je tyto děti pohřbívat a usilovat o změnu legislativy v jejich prospěch. Ještě lepší zprávou je podoba samotného názvu obou sdružení podtrhující hluboké společné kořeny Československa. Posuďte sami: Tóbi a Tobit. Hádejte, které občanské sdružení je české a které slovenské?

Ve své knize „Pohřebnictví“ vydané nakladatelstvím Linde v lednu 2013 jsem se snažil tuto zcela novou právní ochranu integrity člověka popsat do nejmenších detailů tak, aby tato publikace mohla najít své místo i v zubařské ordinaci a současně obstála v knihovně Akademie věd. Zúžený prostor zákona o pohřebnictví, umožňující vypraviteli pohřbu rozhodovat o všem za zemřelého bez ohledu na jeho přání výslovně vyřčená během života, nebyl dobrým řešením. Tím je nový občanský zákoník a jemu odpovídající občanské iniciativy v oblasti pohřbívání, kterým se dříve jednoduše říkalo pohřební bratrstva.

 
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP december 2013
 
Späť na tému Česká republika

 

 

Podporte náš článok

Dnes je: 02.12.2020

Meniny má: Bibiána

Mapa členov - sidebar
Inzercia
06.11.2020

Očakávané výstavy, akcie

Zobraziť viac >
31.07.2019

Pohrebné vozidlo Mercedes

Zobraziť viac >
19.06.2019

Miesto pre vašu inzerciu

Zobraziť viac >

sapaks
sutaz vo vykope
EFFS
slovak funeral