Mgr. Jaroslav Šejvl
hrobník třebotovský a správce neveřejného pohřebiště; předseda Cechu hrobnického, z.s.

19.09.2017

Smrt v osudových okamžicích naší společnosti ve 20. století

Autor představuje čtenářům dvě – z jeho pohledu – nejvýznamnější časová období ve 20. století, která byla pro naši společnost nerozlučně spojena se Smrtí; obě dvě události jsou válečným konfliktem, do kterého byly zapojeny národy a jednotlivé kontinenty, a který znamenal pro naši společnost nejen utrpení a bídu, ale i kvalitativní pokrok v systematickém usmrcování v co nejkratším čase, co největšího počtu lidí.

Je nepochybné, že 20. století bylo velmi zajímavým časovým obdobím, které přineslo, kromě jiného, významné a někdy tragické zvraty, které nás zásadně ovlivnily. Smrt i zde, stejně jako v jiných okamžicích lidských životů, hrála svoji významnou roli. Roli, která byla mnohdy velmi tragická, zbytečná a někdy v příčinné souvislosti s lidskou záští, zlobou a nenávistí. Jedním z typických rysů těchto událostí je skutečnost, že Smrt zpravidla nebyla přirozená – byla vyvolána uměle vnějšími příčinami, a to buď v souvislosti s určitými objektivními skutečnostmi, nebo jako cíleně zamýšlený akt vůči konkrétnímu člověku. Není možné na zde omezeném prostoru časopisu zmínit všechny významné mezníky 20. století na našem území; zmíním alespoň ty nejvýznamnější – 1. světová válka, vznik samostatné republiky, Mnichovská dohoda a následný vznik Protektorátu Čechy a Morava se vznikem samostatného Slovenského státu, 2. světová válka, osvobození od nacizmu a rok 1948, následná tragická padesátá léta, okupace v roce 1968, konec systému v roce 1989. Nakonec jsem si pro tento článek zvolil dva základní momenty – obě světové války.

Světová válka
Jedním z prvních zásadních momentů 20. století v Evropě bylo vypuknutí 1. světové války – záminkou k jejímu rozpoutání byl atentát ze dne 28. června 1914, na jehož následky zemřel nejen následník habsburského trůnu František Ferdinand d´Este, ale i jeho manželka Žofie Chotková; dne 25. července 1914 Rakousko – Uhersko odmítlo srbskou odpověď na své ultimátum a 28. července 1914 vyhlásil František Josef I. válku Srbsku. Tedy Smrt následníka trůnu stála na počátku jednoho z největších válečných konfliktů. Italská fronta se otevřela dne 23. května 1915, kdy Itálie vypověděla válku Rakousku – Uhersku. Válečný konflikt byl ukončen dne 11. listopadu 1918 v 11 hodin. Tento den slavíme jako Den příměří / Den (válečných) veteránů. Počty zemřelých byly ohromné – podle velmi střízlivých odhadů zemřelo necelých 10 milionů vojáků a skoro 7 miliónu civilistů; do války se zapojilo 38 států. Světová válka přinesla rovněž jedno zásadní prvenství – použití chemický zbraní: „v srpnu 1914 byly použity francouzskou armádou v Aragonském lese v bojích s německými jednotkami puškové náboje plněné slzotvorným ethylbromacetátem. Ovšem toto použití nemělo výraznější efekt. Objevily se i další pokusy, kdy se chemická látka přidávala do dělostřeleckých granátů. Opravdový účinek měl až útok chlórem u Yper ze dne 22. dubna 1915. Provedla jej německá armáda na úseku hájeném britskými jednotkami. Chlór vypouštěný z ocelových lahví vytvářel páry těžší než vzduch, které se držely při zemi a větrem byly neseny k nepřátelským liniím. Tento útok se také stal počátkem moderní chemické války“ (Polčák, nd).

Mezi nejtragičtější bitvy 1. světové války určitě řadíme bitvu u Verdunu, která trvala necelých 10 měsíců, a zemřelo při ní cca 700 000 vojáků. Dalšími byla Brusilova ofenzíva se ztrátami 1 414 000 mužů během pouhých 108 dní a bitva na Sommě, kde během 141 dní našlo Smrt 1 330 000 vojáků. Není bez zajímavosti, že významný podíl na Smrti neměly pouze zbraně a vraždící stroje – tedy smrti způsobená v přímé souvislosti s válečným konfliktem za pomoci zbraní, ale rovněž příroda. Votýpka (2014) uvádí, že mezi významné přenašeče nemocí patřila veš šatní (Pediculus humanus), která přenášela skvrnitý tyfus a současně bakterie Bartonella quintana, která způsobovala volyňskou / zákopovou horečku. Velmi pěkně je tato skutečnost a bezmoc lidí znázorněna Bernt – Kargerem, kde Smrt rozmlouvá s Napoleonem za jeho tažení s Grande Armée do Ruska. Nebezpečí tzv. „zákopové nohy“ nebylo nijak vázáno na způsobená zranění, mohl jím být postižen i člověk, jenž nebyl zraněn. Příčinou onemocnění bylo dlouhé stání v podmáčených zákopech, chlad, nedostatek pohybu. Za těchto podmínek docházelo k opuchnutí nohou, poškození nervů a i možnému odumření tkáně. V některých případech bylo nutné postiženou nohu amputovat.

2. světová válka
Do doby, kdy bylo dne 1. září 1939 napadeno Polsko, a byla zahájena 2. světová válka, byl považován předchozí válečný konflikt za nejtragičtější co do počtu padlých vojáků, tak i civilistů. To změnil konflikt, který byl ukončen až 8. května 1945. Tato válka svojí brutalitou, rozsahem, zločiny proti lidskosti, vražděním válečných zajatců a válečnými zločiny zejména proti civilnímu obyvatelstvu, systematickou genocidou a holokaustem předčila vše, co do té doby lidstvo znalo. Celkové ztráty na životech se pohybují kolem 62 milionů, z nichž přes 40 milionů bylo civilních obyvatel. Byly použity všechny myslitelné vražedné systémy, a to včetně plynu (jak na válečném poli, tak i proti zajatcům a vězněným), který byl konvencemi vycházejícími ze zkušeností 1. světové války zakázán. Druhá světová válka rozšířila škálu prostředků a typů způsobujících Smrt do neuvěřitelných rozměrů. Pokud pomineme popravu nebo způsobení Smrti typickým válečným prostředkem, kterým byla střelná zbraň (kulka – a to buď v rámci popravy nebo boje) nebo výbuch trhaviny (granát, dělobuch, výbušné systémy, apod.) tak jedním z nejčastěji používaných způsobů k usmrcování byla poprava oběšením. Mechanismus popravy byl během války v podstatě neměnný – popravčí prkno s kladkou a vytažení exekuovaného nahoru do doby, než došlo k udušení oběšením, tam kde se nejednalo o popravu z rozhodnutí soudu, ale svévolné rozhodnutí, velmi často byly použity větve stromů, lampy nebo jakékoli pevné části, ke kterým bylo možné upevnit jednu stranu lana. Teprve později se začalo běžně používat propadliště (long drop), které při napnutí lana zlomilo odsouzenci vaz, a obecně bylo považováno za humanizaci popravy; významná byla hmotnost odsouzeného, podle které se upravovala délka provazu (Monestier, 1998, s. 211 – 216). Nebylo ničím výjimečné, že Smrt byla následkem brutálního bití, a to zejména při výsleších. Zvířat jako popravčích nebylo běžně používáno, stejně tak podříznutí resp. proříznutí hrdla. Oproti tomu poprava stětím, tedy dekapitací (což je jeden z nejstarších a velmi brutálních způsobů popravy) byla běžným jevem. Od popravy stětím je nutné odlišit použití gilotinování, neboť se nejedná o stejný princip. Při gilotinování se k oddělení hlavy od trupu použije gilotiny, speciálního mechanického nástroje (Monestier, 1998, s. 235). Svoji vlastní gilotinu mělo rovněž pražské popraviště v době Protektorátu. V období od 5. dubna 1943 do 26. dubna 1945 připravila gilotina o život 155 žen a 920 mužů, tedy celkem 1075 osob (Kýr, 2001, s. 4). Dekapitované tělo bylo katovými pomocníky odneseno do vedlejší místnosti k vykrvácení a následně bylo vloženo do nehoblované hrubé rakve. Zvuk „pracující“ gilotiny byl slyšet v celém bloku a musel být příčinou depresivních stavů a hrůzy dosud živých vězňů. Součástí pražského popraviště byla i ke stropu zavěšená traverza, na které byly háky s provazy na oběšení. Odsouzený vystoupil po dřevěných schůdcích, kat mu dal kolem krku smyčku a odsouzeného „poslal“ pomocí zavěšených koleček po traverze.

Není bez zajímavosti, že válečná zvěrstva byla ještě více stupňována - v Tichomoří a v Asii bylo během druhé světové války běžným pohřbívání zaživa, realizované japonskými vojáky, stejně jako soutěže ve stínání hlav mezi jednotlivými důstojníky (viz např. brutalita realizovaná během Nankingského masakru); z téže války jsou rovněž zaznamenány případy kanibalismu, kdy japonští vojáci pojídali své zajatce. Mnohdy z nich maso odřezávali zaživa a následně umírající zajatce ponechávali zemřít.

Samostatnou kapitolou bylo použití plynu. Oproti použití bojových plynů ve válečné operaci, byl používán Cyklon B k usmrcování lidí, kteří byli nahnáni do plynových komor. Hlavní osobou, která měla na starost zajistit co nejvyšší úspěšnost používání tohoto plynu byl, Kurt Gerstein, který byl příslušníkem hygienického oddílu sanitní služby zbraní SS. Je s podivem, že po zkušenostech z doby války, plynových komor v Osvětimy a dalších koncentračních táborech, je plynová komora dodnes popravčím nástrojem. Během šestiletého válečného období se sporadicky objevilo napichování, středověké rozčtvrcení, roztrhání, rozdrásání či drcení, upalování či estrapáda nebyly systematicky využívány a jejich použití bylo zpravidla svévolným způsobem popravy, jehož cílem bylo odsouzeného před smrtí co nejvíce trápit. Konec druhé války přinesl ještě jedno zásadní prvenství v oblasti Smrti – poprvé byly použity jaderné zbraně. Dne 6. srpna 1945 na Hirošimu dopadl A Little Boy a tři dny na to, dne 9. srpna 1945 byl na Nagasaki vyslán Fat Man. Zdrženlivé odhady hovoří o tom, že počet obětí byl 150 000, ty odvážné a nezdrženlivé hovoří až o 245 000 zemřelých. Je zcela nepochybné, že touto válkou lidstvo dokázalo, že umí využívat všechny tváře Smrti, a nic cizího pro způsobení utrpění, bolesti a likvidace vlastního rodu, mu není cizí. Touto válkou lidstvo ukázalo, že se umí velmi dobře a systematicky odlidštit.

O použití nástrojů a lidského důmyslu k usmrcování druhých by se dalo napsat ještě mnoho. Stejně tak se na našem území vyskytly mnohé další osudové okamžiky, kdy Smrt sloužila k prosazování zájmů jednotlivců nebo určitých skupin. Vybrat si na omezený prostor dvě události nebylo snadné, ale snad to bylo alespoň trochu přínosné.
 
Použitá literatura
Beran, M., Cyprianová, A., Červený, P & Loyka, S. Udušení. In: Vorel, F. jun et al. Soudní lékařství. Praha: Grada. (1999). ISBN 9788071 - 697282.
Hlavní zabijáci první světové války: vši, tetanus a „zákopová noha“ (2014, 7. srpna).http://technet.idnes.cz/prvni-svetova-valka-nemoci-a-umrti-dt1-/veda.aspx?c=A140805_131212_veda_mla, staženo dne 28. února 2017.
Karger – Decker, B. (1977). Neviditelní nepřátelé. Lékaři a badatelé v boji proti infekčním chorobám. Praha: Orbis.
Kýr, A. (2003). Památník Pankrác. Historická penologie (1), 1, s. 4.
Monestier, M. (1998). Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishing.
Deset mýtů o první světové válce (2014, 25. května). http://www.reflex.cz/clanek/historie/56768/deset-mytu-o-prvni-svetove-valce.html, staženo dne 28. února 2017.
Polčák, Z. (n.d.). http://www.vhu.cz/sokujici-zkusenost-chemie-na-frontach-a-v-zakopech-velke-valky/, staženo dne 1. března 2017).

Text a fotografie Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze
© Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP I. 2017
 
Ostatné články v téme
Papež pohřbívá bezdomovce
V.I.P. cintorín
Cintorín na školskom dvore
Tobit
Hřbitovy žijí
 
  Revolučné zmeny pri dedičstve
Patroni v pohřebnictví
Slavné pohřby
S rakví nebo bez rakve
Poradňa pre pozostalých v ČR
 

Späť na tému Česká republika
Podporte náš článok
Uživateľská zóna

Dnes je: 19.08.2018

Meniny má: Lýdia

Inzercia
19.01.2018

PEUGEOT BOXER 2,2 diesel - predaj

Zobraziť viac >
19.01.2018

Pohrebníctvo Kerberos - predaj

Zobraziť viac >