Neustálé zvyšování kvalifikace a ověřování odborné způsobilosti dnes není jen záležitostí vysoce prestižních povolání a řemesel. Vzdělávání, profesionalizace a specializace jsou prostě požadavkem naší současné společnosti. Tento diktát je natolik neúprosný, že se dotýká i „posledních věcí člověka“ a reguluje například i ověřování odborné způsobilosti u pracovníků, kteří dosahují onoho pomyslného dna na žebříčku prestiže povolání, totiž „pohřebáků“, „balzamovačů“ a „spalovačů“. Jaké povinnosti by měl ovšem dodržovat a které činnosti vykonávat provozovatel služeb v pohřebnictví, aby neupadla důležitost jeho povolání? Existuje nějaký hodnoticí standard „odborníka na smrt“ pro jeho každodenní praxi? Nebo roste důležitost pouze manažerského platu?
 

Provozovatelé a zaměstnanci v pohřebních a hřbitovních službách musejí být fyzicky i psychologicky zdatní k vykonání opatření spojených zvláště s prvotní péčí o zesnulého a to i za obtížných podmínek. Tato opatření jsou prováděna s náležitým zřetelem na případné soudní vyšetřování a s ohledem na veškeré hygienické, sanitární i etické požadavky. Je nezbytné zachovat naprostou diskrétnost. Odbornost v pohřebnictví nenahradí lidskost. Součástí práce každého pracovníka v pohřebnictví je v tomto kontextu vyjednávání s pozůstalými o tom, jak interpretovat poslední vůli zemřelého, tj. za jeho života projevený zájem o svou pověst, působení a vliv po smrti. Provozovatelé služeb v českém pohřebnictví mají proto jako jediní podnikatelé v České republice stanovenu tuto zákonnou povinnost: „zdržet se ve styku s pozůstalými chování nešetrného k jejich citům“. Uchazeči o koncesovanou živnost provozování pohřební služby a krematoria tudíž podle vyhlášky č. 379/2001 Sb. musejí povinně absolvovat specializovanou odbornou přípravu v délce dvacet hodin zaměřenou na psychologii jednání s pozůstalými [srov. § 1 písm. a)].

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D., MMR ČR

Seznam poradců pro pozůstalé 1. Eva Volrábová - Plzeň 2. Simona Weiß - Frýdek-Místek 3. Mgr. Denisa Šindlerová - Břeclav 4. Ing. Jiřina Kratochvílová - Praha 5. Hana Bíbová - Sokolov 6. Valérie Bíbová - Sokolov 7. ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. - Praha 8. RNDr., Mgr. Vojtěch Hrouda, Ph.D.- Nové město na Moravě 9. Mgr. Irena Lacinová - Praha 10. Magda Kümmelová - České Budějovice 11. Mgr. Lucie Rychlíková - Holice (Pardubice) 12. Ing. Jana Nováčková - Praha 13. Mgr. Klára Rudolfová - Říčany, Praha-východ 14. Mgr. Martin Pešek - Praha 15. Vojtěch Zikmund - Žďár nad Sázavou 16. Mgr. Drahomír Ševčík - Olomouc 17. Vítězslava Cíchová - Ústí nad Labem 18. PhDr. Naděžda Špatenková, Ph. D. - Olomouc

Praktická část odborné specializované přípravy předpokládá manipulaci s lidskými pozůstatky. Provozovatelé služeb v pohřebnictví zaučují své nové zaměstnance běžně na lidských pozůstatcích, které jsou zrovna připravovány k pohřbu, bez ohledu na přání zemřelého nebo pozůstalých. Etická otázka zní: Není k takové výuce nezbytný souhlas pozůstalých/zemřelého? Úprava zemřelého (mytí, dezinfekce, svlékání, oblékání, ukládání do rakve) je povinná ze zákona a nelze se jí předem vzdát. Ze strany pozůstalých může nastat pouze jediná kolizní situace, a to ve chvíli, kdy si chtějí tělo svého předka či potomka upravit sami.

Poradenství pro pozůstalé v těchto „černých“ profesích probíhá v rámci vztahu, který je primárně zaměřen na neporadenské aktivity. Proto se pracovník pohřební služby nebo hřbitova zpravidla nepovažuje za „poradce“, ačkoli často uplatňuje základní poradenské dovednosti. Pracovníci pohřební služby představují primární stupeň českého modelu poradenského systému pro pozůstalé. Zaměstnanci pohřebních služeb musí v některých chvílích poskytnout nejen emoční podporu, ale většinou se stát oporou fyzickou, zachovat klid a několik minut tichého spočinutí a nicnedělání. Po pár minutách je možné nabídnout krátkou modlitbu – což i lidem bez náboženského vyznání může pomoci. Nebo ať si pozůstalí vytvoří rituál sami (černá vlajka na škole, pietní místo na místě neštěstí apod.).
 
Můžeme si představit i ustanovení jakéhosi „pohřebního kaplana“ podle modelu kaplana nemocničního či vojenského, který by hrobníky, zaměstnance pohřebních služeb a krematorií vnímal jako specifickou skupinu pro pastoraci a hájil ve společnosti jejich práva. Vždyť stejně jako u vojáků z povolání je zaměstnanec pohřební služby a krematoria vystaven rizikovému faktoru, který znají i předpisy upravující kategorizaci práce na rizikových pracovištích pod pojmem psychická zátěž. Zvláště pracovníky krematorií, u kterých se střídá jeden žeh za druhým v pravidelných intervalech, lze zařadit do kategorie „práce ve vynuceném rytmu“.

O úmrtí musí informovat osobu blízkou lékař provádějící prohlídku zemřelého, a není-li mu známa, informuje Policii České republiky, která jediná má povinnost vyhledávat blízké pozůstalé a předávat jim informace o úmrtí. Policie České republiky by pro oznamování úmrtí měla mít k dispozici zaměstnance zkušené, vyškolené, nejlépe osoby kvalifikované speciálně pro takový rozhovor. Také k tomu může posloužit profesní kvalifikace poradce pro pozůstalé (kód 69-020-M).

Hodnoticí standard profesní kvalifikace poradce pro pozůstalé byl v České republice vytvořen na základě pětileté přípravy z iniciativy pěti občanských sdružení, dvou svépomocných skupin, dvou psychologů, tří zaměstnavatelů v pohřebnictví a autora tohoto článku. Pod jeho vedením byly uskutečněny v roce 2010 první několikadenní akreditované semináře pro poradce (pod záštitou Institutu pro místní správu v Benešově u Prahy). K prvnímu představení odborné veřejnosti projektu autorizace v oblasti poradenství pro pozůstalé došlo na Mezinárodní konferenci hospicové a paliativní péče, která se uskutečnila v Ostravě dne 26. listopadu 2009. V červnu 2012 byl hodnotící standard profesní kvalifikace poradce pro pozůstalé schválen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Naslouchání pozůstalým, stišení a emocionální podpora je nedílnou součástí poradenství

Poradci pro pozůstalé by měli zaujmout stanovisko také k pohřbívání mrtvě narozených dětí a plodů po potratu a v praxi by mohli být do oblasti poradenství pro rodiče více zainteresováni. Právě smuteční poradci by totiž mohli být těmi, kdo rodičku vyslechnou a pomohou jí zvládat případné obtíže v interakci s okolím. Rovněž by nabídli pomocnou ruku s oznámením o úmrtí dítěte ostatním členům rodiny, nebo s návrhy možností, jak naložit s věcmi přichystanými pro miminko. Dále by to podle mého názoru měli být právě oni, kdo s rodiči projednají jejich možnosti rozloučení se s mrtvým novorozencem, včetně možné podoby pohřbu.

Česká republika se po 12 letech účinnosti zákona o pohřebnictví přihlásila v rámci státní agendy pohřebnictví o nový strategický a koncepční úkol: chránit pietu zemřelých a mravní cítění pozůstalých nejen prostřednictvím soudů, přestupkových komisí a ochránce veřejných práv, ale také pomocí profesionálních poradců v zármutku, jakýchsi „terénních ombudsmanů“ těch, kteří truchlí. A to tím, že jim stát od 29. června 2012 umožnil zvýšit si kvalifikaci státní zkouškou na úrovni terciárního vzdělávání. Na druhé straně nesmí převážit hodnota „rychlokvašené profesionality“ nad „úctou ke zkušenosti“. Zkouška je proto veřejná, pozvánka na ni zveřejňovaná na stránkách autorizované osoby a může se jí kdokoli zúčastnit jako pozorovatel. V historicky první zkoušce 28. září 2012 v domově pro seniory v Dřevčicích u Prahy uspěla před státem autorizovanou komisí a za velkého zájmu odborné veřejnosti, novinářů a televizních kamer čtveřice uchazeček společně s autorem tohoto článku. Jmenný seznam kvalifikovaných poradců pro pozůstalé s jejich působištěm naleznete na internetových stránkách MMR.

V lidském životě stěží najdeme tak výrazně hodnotově obsazená témata, jako je péče o pozůstalé (snad ještě péče o nemocné a chudé). Člověk si obvykle dokáže pomoci sám, zvláště pokud ho ostatní podpoří; pomáhání pomáhá především těm, kteří pomáhají. Souhrnně spočívá nápomoc pozůstalým v tom, že někdo uzná jejich ztrátu a reaguje na ni (aspoň do prvního výročí). Profesionály v pohřebnictví odlišují od laiků nejen získané a veřejně ověřené odborné dovednosti a znalosti; průvodce truchlením své pracovní úsilí, svou motivaci a tedy i možné „překážení druhým“ musí reflektovat a podstupovat pravidelnou supervizi. Poradenství pro pozůstalé se navzdory možnosti státní zkoušky nestalo v České republice zatím plně etablovanou specializovanou službou, kterou lze nabízet a provozovat profesionálně na plný úvazek.

Komise. Špatenkova,Spáčilova, Kotrlý, Maiello.

Autorizovaná osoba musí podle citovaného hodnoticího standardu splňovat zejména následující požadavek: Vysokoškolské vzdělání nejméně bakalářského studijního programu a alespoň 5 let praxe psychologického nebo 6 let praxe sociálněprávního či jinak pomáhajícího poradce v sociálních, zdravotních či pohřebních službách, z toho minimálně jeden rok v období posledních dvou let před podáním žádosti o autorizaci. Tyto podmínky splnila psycholožka Mgr. et PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D., která zkoušky pořádá od září 2012 na adrese: Opavská 3, 785 01 Šternberk, 1. patro, číslo dveří 1.2. V případě zájmu o vykonání zkoušky je nutné Naděždu Špatenkovou kontaktovat na mobilním čísle 0042 603 57 40 56 nebo písemně e-mailem (n.spatenkova@gmail.com). Také kontakty na další dvě autorizované osoby, andragoložku Ivanu Spáčilovou a antropologa smrti Giuseppe Maielleho, jsou zveřejněny v Národní soustavě kvalifikací.
http://www.narodnikvalifikace.cz.

Stát začal od roku 2012 ověřovat prostřednictvím těchto autorizovaných osob odborné znalosti a dovednosti pracovníků v poradenství pro pozůstalé zdůrazňující návaznost této specializované služby. Ideální je zařazení kvalifikovaného poradce pro pozůstalé do interdisciplinárního týmu, jehož součástí jsou zástupci všech zúčastněných oborů počínaje poskytovatelem zdravotních služeb přes služby pohřební, hřbitovní a sociální až po psychologické a duchovní vedení. V tuto chvíli je předčasné vyvozovat závěry, zda ověření odborné způsobilosti poradce povede ke zvýšení prestiže osobních služeb v pohřebnictví a zda se zvýší i zájem o toto doposud devalvované povolání. Nicméně prezentovaný obsah znalostí a odborných dovedností poradce pro pozůstalé poukazuje na to, že akční pole tohoto oboru je pravděpodobně mnohem širší, než jsme si doposud byli ochotni připustit.

Kompetence k provozování služeb v pohřebnictví se získávají především v rodinném prostředí. Zákon o pohřebnictví by měl proto stanovit způsob ověřování již získaných kompetencí zkouškou. Naprosto zbytečné se po dvanácti letech ukázalo upravovat vyhláškou obsah a rozsah odborné rekvalifikace podnikatelů v pohřebnictví. Vyhláška, neodpovídající trendům v oblasti vzdělávání a rozvoje dospělých, je vnímána spíše jako administrativní překážka v podnikání. Její aplikace v praxi totiž znamená, že za docházku do rekvalifikačních kurzů obdrží občan doklad, který ho jako jediný opravňuje k naplnění kvalifikačních požadavků podle živnostenského zákona. Ve věci kvality provozovatelů pohřebních služeb by se měla významně preferovat také zpětná vazba od zákazníka spokojeného jak se smutečními službami tak s úrovní emocionální podpory.

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. 2014 © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP jún 2014