Smrt a její individualizace

Autor představuje závěrečnou část tetralogie, ve které se věnoval specifickým náhledům na smrt v naší společnosti. První část byla zaměřena na smrt ve vědě a jejímu chápání v systému práva; druhá část reflektovala pojetí smrti v umění a třetí část se věnovala smrti ve dvou přelomových okamžicích 20. století – během Světové války a Druhé světové války. Poslední, závěrečná část se zamýšlí nad chápáním smrti v naší současné době a její individualizaci. Věnuje se nejen pohřebním rituálům, ale i přeměně vnímání hřbitovů a hrobových míst jako míst určených pouze zemřelým a rituálům rozloučení.

Mgr. Jaroslav Šejvl
hrobník třebotovský a správce neveřejného pohřebiště; předseda Cechu hrobnického, z.s.
 

Velmi často se můžeme setkat s tím, že v případě úmrtí blízké osoby nám přátelé nejen vyjádří svoji účast, ale i dodají frázi, která nám má pomoci ztrátu blízkého racionalizovat, a říci nám, že vše je tak, jak má být – „Smrt vše srovná; Je to tak pro něj lepší, už ho nic nebolí; To přebolí a čas vše zahojí; ….“ Racionalizace smrti a postoje k ní nám mohou pomoci určitým způsobem ji přijmout a snad i zmírnit smutek, který ji doprovází. Racionalizace ovšem sama o sobě nemůže být jediným faktorem, který nám pomůže se vyrovnat se smrtí, a neošetří naše emoce. Důležité je vnímání smrti během našeho života, jak se s ní dokážeme vyrovnat a přijmout ji v situacích, kdy zemře někdo blízký anebo když umíráme my. Žijeme se svojí (vytěsněnou) smrtí, aniž ji mnohdy vnímáme a velmi často se nepřipraveni ocitáme na její hranici. Tím, co nám může pomoci zvládnout tuto nelehkou část života, je nejen o smrti přemýšlet a pokusit se na ni připravit¹ (samozřejmě v situacích, kdy to lze), ale zároveň přijmout vše, co k smrti patří a nebránit se rituálům, které nám mohou být v konečné fázi prospěšné. Z pohledu hrobníka tím myslím přípravu a vypravení takového pohřbu, jaký si zemřelý přál², a pokud jeho přání neznáme tak takového, o kterém se můžeme domnívat, že by se mu líbil. Je zvláštní používat ve spojení se slovem pohřeb spojení „přál by si takový pohřeb“ / „ten pohřeb by se mu líbil“, ale myslím si, že ta slova vyjadřují pravou podstatu a obsah toho, co je tím myšleno. Dalším nesporně významným faktorem je truchlení – každý člověk má právo plakat nad smrtí toho, koho měl rád, a má právo truchlit tak dlouho, jak on to považuje za pro něj důležité.

Nemalou roli v těchto situacích zastupuje právě kultivovaný a vzdělaný hrobník, který zejména v případech sekularizovaných pohřbů by měl být tím, kdo pozůstalé doprovází. Tedy hrobník by měl být tím, s kým sjednavatel pohřbení projedná požadavky na pohřební rituál, a to včetně možnosti spoluúčasti na určitých pohřebních postupech (např. spouštění rakve, uložení urny, rozptyl, vsyp, ….). Rozloučení se zemřelým by mělo být vyvrcholením vzájemného vztahu – zcela svobodné, respektující odkaz zemřelého a jeho stopy na vezdejším světě. Vůle a ochota se takto rozloučit, věnovat čas, respekt k projevenému přání, úctu a pietu, ale i případné vyšší finanční prostředky do pohřebního rituálu jsou elementárním projevem lásky, respektu a životního umu zvládat situace obtížně zvládnutelné.

Na pohřební rituál tedy navazuje další krok, a tím je zajištění hrobového místa pro zemřelého, a to včetně volby funerálního designu hrobového zařízení nebo urny, který odráží individualitu osobnosti zemřelého.
 

Dnešní doba nám dává širokou škálu možností, jak upravit hrobové zařízení blízké osoby nebo i našeho vlastního místa věčného odpočinku. Kromě klasických možností, které již ověřila uplynulá staletí, a která jsou relativně neměnná – tedy použití kamene různého druhu a tvaru, můžeme využít dalšího přírodního materiálu. Současná doba nám nabízí nekonvenční náhrobky zhotovené na míru, podle individuálního návrhu a zejména podle vkusu každého jedince.

I pro klasické pohřbívání do hrobů a hrobek máme možnost volby. Jedinečná výroba kovových rakví s originálním designem nenechá nikoho na pochybách, že i Ti, kteří čekají druhé zmrtvýchvstání Ježíše Krista v souladu s katolickou vírou, mají možnost netradiční volby.

Dalším poměrně dostupným materiálem je dřevo. Důležité je samozřejmě nejen jeho zpracování, ale zejména jeho povrchová úprava, aby se předešlo brzkému poškození. Zajímavé jsou pomníky ze dřeva, kdy je část opracovaná podle vytvořeného návrhu a část ponechaná tak, jak jej vytvořila příroda. Kromě dřeva se v současné době nabízí široká škála dalších materiálů. Jedná se o Cor – ten / Corten (povětrnostně odolnou ocel), která časem díky povětrnostním vlivům získává ochrannou korozní vrstvu a patinu, a nevyžaduje od nájemců hrobových míst žádnou zásadní údržbu. Neméně zajímavé, a cenově dostupné jsou funerální doplňky jako hřbitovní vázy a rosety s krajkovým či kruhovým designem.

Pojem funerálního designu můžeme vztáhnout i na funerální doplňky, které dotvářejí pohřební rituál a dávají mu dojem kompaktnosti. Ať se jedná o kondolenční listiny a dopisy, které mohou být velmi individuální a osobní, ale i parte, kdy je v současné době patrný návrat k ručně vyráběnému papíru, nebo papíru z jiných materiálů než dřeva; i když stále nešťastně převažuje kancelářský papír 80 g/m2. Webové aplikace rovněž umožňují vytvořit si parte doma, a přizpůsobit si je přesně podle našich přání, pokud to není nikdo v pohřební službě ochoten udělat.
 

Další zajímavou formou vyjádření soustrasti jsou různé typy vzpomínkových a kondolenčních knih, které lze upravovat podle individuálního přání pozůstalých, a to včetně netradiční vazby, či doplněné fotografiemi. Zajímavým trendem je možnost projekce fotografií v obřadní místnosti během rozlučkového rituálu. Taková nabídka nám dává možnost během rituálu zobrazit fotografie zachycující kompletní život zemřelého. Používané technologie zvládají i případné přehrání videa.

Samostatnou kapitolou je poměrně zdařilý rozmach nových materiálů a tvarů používaných k uložení zpopelněných lidských ostatků. U nás poměrně oblíbený žeh zažívá díky novým typům uren zcela novou a neotřelou dimenzi. Urny se již dnes vyrábějí z celé škály různorodých materiálů – lze pořídit urnu betonovou, která je ošetřena voděodolnou úpravou v různé barevné kombinaci, ale i impregnované nebo opálené dřevo s důmyslným uložením popela, urnu z pozinkované nebo nerezové oceli, anebo z barevných kovů jako je bronz, mosaz nebo cín. Zákon o pohřebnictví nestanovuje, kde musí být urna se zpopelněnými lidskými ostatky uložena. Pouze v § 4 odst. 1 písm. h) zák. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, nám negativně vymezuje, jak je zakázáno zacházet s lidskými pozůstatky a ostatky: „zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti.“ Tedy lze provést uložení urny se zpopelněnými lidskými ostatky jak na veřejném pohřebišti, tak ale i v soukromých prostorách či na pozemcích. V praxi se běžně setkáváme s tím, že urna s ostatky blízkého je uložena na zahradě nebo doma. Zde můžeme využít pro tvorbu místa uložení urny samozavlažovací květináče nebo netradiční stojany z Vámi zvoleného materiálu, které dokreslují pietu a úctu k zemřelému. K vzájemnému spojení i po smrti zajímavým způsobem evokují tzv. partnerské urny. Jedná se o urny, které lze propojovat pomocí magnetů – magnet může být umístěn pouze jeden (pro propojení jen s jednou urnou), ale existují urny se čtyřmi magnety, které jsou určené pro propojení celé rodiny. V případě zájmu lze urny skládat k sobě uzavírací stranou, takže vzniká „domino“ uren, které je limitováno pouze rozměry hrobového místa. Designově zajímavá je urna, na které jsou identifikační data provedena Morseovou abecedou (autor akceptuje zákonný předpis, který neuvádí v jakém jazyce, resp. jakou formou musí být uvedena identifikační data zesnulého). Tento typ urny nabízí možnost volby barvy, nebo doplnění oblíbeného textu, citátu či básně na urnu. Další neotřelou nabídkou jsou kobaltové urny, které jsou ručně malované a inspirované tvaroslovím zásobnic na rýži z Číny. Již shora zmíněné dřevo nám nabízí netradiční urny z olšového dřeva s nabídkou šesti barev ve svém provedení. Pro ekologicky zaměřené nabízí společenství Ke kořenům urny z tzv. ekologického materiálu. Typicky jsou ukládány na hřbitovní správě v Ďáblicích, která je součástí SPH. S tím je spojena i nabídka rozlučkových rituálů, které zatím nejsou běžným standardem. Bio urny s ekologicky snadno rozložitelných materiálů potěší srdce každého milce přírody. Do uren se vkládá popel zesnulého společně se zeminou, substrátem a semínkem zvolené rostliny. Během času dojde k samovolnému rozkladu urny a ze zasazeného semene vzejde zvolená zeleň. Naopak pro milovníky klasických materiálů je vhodná porcelánová „The Very Last Collection“, s individualizovanou a personalizovanou ilustrací či dekorem podle přání.

Poněkud netradiční jsou sochařské urny, které jsou ručně vyráběny, a jejich výroba je individuální na přání zákazníka.

Specifickým funerálním přístupem, který je novým i pro naši dobu, je adopce hrobů. Adopci hrobů jsem aplikoval prvně v roce 1998 v Sudetech, kde měly být odstraněny po více než 150 letech dětské hroby. Rozmach adopce začal až s příchodem Mgr. Martina Červeného na SPH v roce 2013. Poněkud nešťastné mi přijde uchopení zaměřené na adopci hrobů „významných osobností“, což má sice svoji logiku [zachování hrobového místa a jeho revitalizace v případech, kdy tomu je nakloněn veřejný zájem (sic!) bez toho, aby veřejný zájem konal], ale adopce může být zaměřena i z jiných pohnutek než, že se jedná o hrobové místo významné osobnosti – pieta, důstojnost, víra a péče o to, co jednou budeme my a co jednou zbyde z nás.

Je dobře, že se Martinovi Červenému podařilo nejen prosadit, ale udržet při životě projekt Adopce významných hrobů na SPH. Ten se stal již dnes na SPH normou a pro jiné hřbitovní správy inspirací. Přicházejí další technické vymoženosti, které nám umožňují poznat hřbitovy a jednotlivá hrobová místa lépe, než kdy předtím – mapky s vyznačenými zajímavými osobnostmi, prohlídkové a naučné stezky, které protínají hřbitovy, QR kódy u významných osobností a další. Je zcela bezesporu, že v naší společnosti, kdy mnozí žijí tak, jako by nikdy neměli umřít, a umírají tak, jako by nikdy nežili, chybí nejen Ars Vivendi (umění žít) a k němu nerozlučné Ars Moriendi (umění umírat), ale měli bychom se opět rozpomenout na Ars Relinguendi (umění rozloučení). Z lásky k předkům, k nám samotným, hřbitovům a hrobům.

Poděkování: PhDr. et Mgr. Naděždě Špatenkové, Ph.D.

Text a fotografie Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze
© Slovenské pohrebníctvo

 

 

Späť na tému Česká republika