Patroni v pohřebnictví
Velká část lidských profesí má již po staletí své patrony (ochránce), kteří nad nimi drží tzv. patronát. Patronem obecně rozumíme osobu (světce), kterému se přisuzuje přímluva nebo ochrana právě v určité lidské profesi. Stejně tak tomu je i v naší profesi, která je službou i posláním zároveň. Cílem tohoto článku je velmi stručně tyto patrony představit. Článek si neklade za cíl seznámit čtenáře s kompletními životopisy těchto světců, ani polemizovat nad validitou a relevancí jednotlivých pramenů, které byly pro něj použity.
Slovo patron pochází z latinského patronus, tedy ochránce a z právního závazku tzv. patronátního práva z patrocinium (zasvěcení). Původní význam slova byl ve dvou rovinách. První význam byl zaměřen obecně na ochranu, druhý znamenal (ochránce) „před soudem těch, kteří na něm byli závislí nebo se na něj proto obrátili; obecně pak označuje vlivného muže, kterému nebylo lhostejné jeho okolí“ (Berger, 2008, s. 356). K tomu Petrosillo (1998) uvádí, že v užším významu slova je nutné patronem chápat zpravidla svatého nebo anděla, kterému byla svěřena ochrana určitého místa (země, města, diecéze nebo chrámu), osoby nebo povolání.
V současné době máme celkem čtyři významné patrony, kteří jsou společní pro pohřebnictví a hrobnictví. Jsou to sv. Josef z Arimatie, sv. Antonín Veliký, sv. Kalixt I. a sv. Barbora z Nikomédie. Nelze vyloučit, že jsou ještě někteří svatí považováni za patrony našeho oboru, ale strukturovaně shromáždit všechny světce a patrony není možné. Ravik (2006) uvádí, že hrubým odhadem v současné době známe asi 20 tisíc světců a 200 tisíc blahoslavených osob.
Sv. Antonín Veliký – svátek 17. ledna (někdy bývá nesprávně uvedeno 13. června)
Rovněž bývá někdy uváděn jako Svatý Antonín; Antonín z Egypta; Antonín Eremitský; Antonius, abbas in Thebaide nebo Antonín Abbás. Narodil se pravděpodobně kolem roku 251 ve středním Egyptě na toku Nilu, poblíž Komá (Koμá / Coma). Někdy kolem 18 roku svého života opustil všechen svůj zděděný majetek, který rozdal chudým, a ještě před rokem 270 odešel do thebaidské pouště, aby se stal poustevníkem (srov. https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Veliký a http://catholica.cz/?id=220).
Byl pokračovatelem asketické tradice, a značnou část svého života zasvětil askezi. „Duchovním rádcem si zvolil jiného staršího asketu a navštěvoval zprvu i jiné poustevníky, aby u nich poznal, čím by se mohl zdokonalovat v započaté životní cestě. Svůj duchovní život propojoval s prací - pletením rohožek. Hodně se postil a spával na holé zemi. Prožíval doby velkých pokušení1, proti kterým bojoval tuhou kázní. Proti různým ďábelským útokům a mámením mu nepomohlo ani ubytování ve staré pohanské hrobce“ (http://catholica.cz/?id=220).
Antonín umírá v roce 3562. Pohřben byl svými dvěma učedníky, v jejichž přítomnosti zemřel. K pohřbu došlo bezprostředně po úmrtí, neboť Antonín se obával, aby nebyl pohřben po egyptském způsobu, ale přímo do země. Rovněž si nepřál, aby místo jeho posledního odpočinku bylo prozrazeno. Jeho hrob byl tedy až do roku 561 neznámý. Po objevení hrobu byly Antonínovi zetlelé ostatky převezeny do Alexandrie. Věčného klidu však došel v roce 1491, kdy byly jeho ostatky uloženy v kostele St. Julien (sv. Juliána) v Arles departementu Bouches-du-Rhône (na řece Rhône), do dnešních dní [po jejich převozu do Cařihradu roku 635 a odsud na různá místa do Francie (pravděpodobně kolem roku 1000)] (https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Veliký;http://catholica.cz/?id=220).
sv. Josef z Arimatie – svátek 17. března
Druhým z patronů (s ohledem na svátek během běžného kalendářního roku) je Josef z Arimatie. Ten byl podle křesťanských evangelií váženým členem židovské velerady (sanhedrin), který si od Piláta vyžádal Kristovo tělo, a poté (společně s Nikodémem) Ježíše v úplně nově zbudovaném hrobě ve skále pohřbil(i): [„ ... zavinul jej do plátna a uložil do hrobky vytesané ve skále – podle některých podání do své vlastní. Tyto události předcházely Ježíšovu vzkříšení. Jméno Josefa z Arimatie je spojováno s legendárním svatým grálem, nádobou ze které pil Ježíš při poslední večeři a kterou Josef později během ukřižování naplnil jeho krví. Je patronem hrobníků a všech pohřbívačů“ (Ravik, 2006, s. 330)]. Na popis této události odkazuje na několika místech i Bible – srov. např.: Mt 27:57-603, Mk 15:42–474, L 23: 50 – 555 i J 19:31–426.
Další životní události Josefa z Arimatie, obhajobu jeho Nikodémova jednání můžeme dohledat např. v apokryfním Nikodémově evangeliu. Podle legendy, kterou uvádí i Ravik (2006), odejel následně Josef z Arimatie společně s dalšími misionáři do Británie, kde jim byl darován ostrov7 na kterém postavili (z proutí) kostel zasvěcený Panně Marii – a zde byl prý i pohřben.
sv. Kalixt I. (Kalist I.) – svátek 14. října
Narodil se někdy kolem roku 155 v římském Zátibeří a zemřel kolem roku 222 v Římě. Jako mladý muž se stal (z důvodu své víry) otrokem císařského náměstka Karpofora, kdy pracoval na různých místech – zpravidla bývá uváděno, že musel obchodovat na Rybím trhu, a následně v mlýnici a sardinských dolech. Teprve po odpuštění trestu křesťanům, které vyjednal biskup Viktor I. (který se stal následně papežem), byl Kalixt propuštěn. Když v roce 199 papež Viktor I. umírá, stává se papežem Zefyrinus (rovněž bývalý otrok), který Kalixta povolává z Antia zpět do Říma a v témže roce jej vysvěcuje na jáhna. Je mu svěřena správa křesťanského pohřebiště na Via Appia8, dnes známého jako Kalixtovy katakomby / Kalixtův hřbitov (blíže viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalixtovy_katakomby nebo https://cs.wikipedia.org/wiki/Via_Appia). Podzemní umístění tohoto pohřebiště mu přineslo pojmenování katakomby.
Během výkonu svého úřadu se Kalixt dostal do sporu nejen s Turtellianem, ale i s Hyppolitem. Ten se nechal svými přívrženci zvolit rovněž papežem, a je uváděn jako jeden z prvních vzdoropapežů (Coulombe, 2004, s. 62 – 63). Události Kalixtova skonu jsou uváděny v jednotlivých veřejně dostupných pramenech poměrně shodně, kdy za jeho smrt nese odpovědnost římská chátra (lůza).
„Dne 14. října 222 byl ubit protikřesťanskými výtržníky, i když se v tom všichni neshodují, protože jde o zápisy až ze 7. století. Podle některých životopisců ho vyhodili z okna ústavu, ukamenovali a pak hodili do studny s kamenem na krku. Římští věřící, kteří jeho tělo vytáhli, se za dané situace neodvážili přenášet je přes Tiberu až do vzdálených katakomb a proto ho pohřbili na bližším Kalepodiově hřbitově při Via Aurelia“ (http://catholica.cz/?id=4782). Kalepoidovy katakomby jsou do dnešních dní místem jeho věčného spánku.
Podle Coulomba (2004), stála na břehu Tibery krčma s názvem Taberna Meritoria. V čase Kristova narození vyrazil z podlahy pramen oleje, který tryskal jeden den. Za Kalixtova pontifikátu se tato krčma dostala do vlastnictví křesťanů, kteří ji přestavěli na kostel. Krčmářský cech jim právo na tuto stavbu upíral a celá věc se dostala k rozhodnutí před císaře, který rozhodl ve prospěch křesťanů. Na základě tohoto rozhodnutí 14. října 222 po odsloužené mši Kalixta chytli, a hodili jej do nedaleké studny. Je uváděn nejen jako patron hrobníků, ale i všech ostatních pracovníků na hřbitově (http://www.abcsvatych.com/mesice/a10/rijen14.htm).
sv. Barbora z Nikomédie – svátek 4. prosince
Barbara, virgo nicomedien žila pravděpodobně ke konci 3. a na počátku 4. století v Nikomédii v Malé Asii (dnešní İzmit v Turecku). Její život je vybudován na legendách; v podstatě všechny informace se odvolávají pouze na tradici. Údajně byla dcerou zámožného, a protikřesťansky zaměřeného pohanského šlechtice Dioskura (http://catholica.cz/?id=4865 a Ravik, 2006, s. 155). Byla velmi krásná, učená a bystrého rozumu. V jejím životě se zcela naplnilo Ježíšovo proroctví o Člověka proti člověku pro Ježíše9.
Cílem jejího otce bylo ji uhlídat před vlivem křesťanství, a proto ji nechal uzavřít do věže. Ravik uvádí (2006), že otci se dívku uhlídat nepodařilo, neboť když odjel na cestu, tak přijala kněze (přestrojeného za lékaře), který ji pokřtil. Když se vrátil, nechala si Barbora k dvěma plánovaným oknům ve věži přidělat třetí (okna měla symbolizovat Trojici Boží). K jejímu otci rovněž přicházeli bohatí ženichové, a otec naléhal, aby se dívka vdala; rovněž ji nutil, aby se vzdala křesťanství. Je zřejmé, že takováto rodinná konstelace nemohla dopadnout dobře, spíše naopak. Pokřtěnou Barboru nechal otec předvést před soudce Merciana, který se ji nejdříve snažil přesvědčit, aby víru opustila. Když se mu to nepodařilo, nechal Barboru mučit – zbičovat. „Barbora však myslela na Kristovo bičování a to své prý vnímala jako hlazení pavími péry. Druhého dne její nepřátele překvapilo, že rány po bičování z jejího těla zmizely“ (http://catholica.cz/?id=4865). Čížek dále uvádí, že: „v noci se dívce zjevil Kristus a uzdravil ji. Když to druhý den uviděla pohanka, jménem Juliána, veřejně odvrhla svou víru a projevila přání trpět pro Krista. Obě ženy vodili nahé po městě a pak je pověsili na strom. Bili je, pálili pochodněmi, uřezali jim prsa a tloukli je kladívkem po hlavě. Ženy však vytrvaly, a proto byly odsouzeny k setnutí hlavy. Barboru popravil vlastní otec kolem roku 306. Byl za to potrestán, neboť brzy nato byl zabit bleskem“ (http://www.acizek.nfo.sk/teolog/saints/texty/12/04barbora.htm). K úmrtí otce mělo dojít v podstatě po návratu z popraviště.
Sv. Barbora je patronkou velmi širokého spektra profesí a míst: věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů (zvonů), kovářů, kameníků, tesařů, horníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, tunelářů; dívek; zajatců; dělostřelectva; pevností; hasičů; umírajících a za dobrou hodinku smrti; proti ohni; proti bouřce; proti horečce a proti moru; pomocnice v nouzi a dalších (Ravik, 2006, s. 154 a http://catholica.cz/?id=4865).
V ikonografii je vyobrazována s křížem, pavím pérem, mečem (symbol jejího mučednictví) nebo jako držící kalich s hostií (symbol svátosti oltářní, již jí před popravou přinesl anděl). Také bývá představována s věží či její miniaturou, kterou držívá v ruce; kalich s hostií, věž s třemi okny, meč nebo kladivo jako nástroje jejího umučení, s drobnou postavou Dioskura u jejích nohou, páv, pochodeň, koruna, kniha, palma (https://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_z_Nikomédie).
Jak je vidět, pohřebnictví v celé své škále tak, jak ho dnes vnímáme a rozumíme mu, má svoji silnou oporu ve svých patronech. Někteří z patronů měli velmi pohnuté osudy, a každý z nich žil v nesnadné době a v těžkých podmínkách. Svatý Josef z Arimatie byl nejen svědkem ukřižování Ježíše Krista, ale i jeho následovníkem; zároveň byl natolik odvážný a smělý, že požádal Piláta Pontského o vydání Ježíšova těla za účelem pohřbení. Svatý Kalixt I. bojoval pro svou víru s nepřízní osudu (svým otroctvím) a i přes (nejen) osobní zkušenosti spojené s pronásledováním křesťanů za vlády císaře Septimia Severa, pak za jeho syna Alexandra, který neměl v úmyslu přijmout, ale ani pronásledovat křesťanství přistupoval ke všem lidem s tolerancí, moudrostí a respektem. Svatý Antonín projevil svoji silnou vůli nejen svým asketickým životem, ale rovněž svými aktivitami zaměřenými na pomoc strádajícím a pronásledovaným křesťanů. Svatá Barbora pro svou víru obětovala svůj život.
Ti, které tento článek zaujal, a mají zájem vyhledat si patrona i u jiné profese než pohřbívačů a hrobníků, mohou využít např. těchto webových stránek http://www.abcsvatych.com/problemy/profese.php nebo http://www.acizek.nfo.sk/teolog/saints/texty/abeceda.htm.
Slovo patron pochází z latinského patronus, tedy ochránce a z právního závazku tzv. patronátního práva z patrocinium (zasvěcení). Původní význam slova byl ve dvou rovinách. První význam byl zaměřen obecně na ochranu, druhý znamenal (ochránce) „před soudem těch, kteří na něm byli závislí nebo se na něj proto obrátili; obecně pak označuje vlivného muže, kterému nebylo lhostejné jeho okolí“ (Berger, 2008, s. 356). K tomu Petrosillo (1998) uvádí, že v užším významu slova je nutné patronem chápat zpravidla svatého nebo anděla, kterému byla svěřena ochrana určitého místa (země, města, diecéze nebo chrámu), osoby nebo povolání.
V současné době máme celkem čtyři významné patrony, kteří jsou společní pro pohřebnictví a hrobnictví. Jsou to sv. Josef z Arimatie, sv. Antonín Veliký, sv. Kalixt I. a sv. Barbora z Nikomédie. Nelze vyloučit, že jsou ještě někteří svatí považováni za patrony našeho oboru, ale strukturovaně shromáždit všechny světce a patrony není možné. Ravik (2006) uvádí, že hrubým odhadem v současné době známe asi 20 tisíc světců a 200 tisíc blahoslavených osob.
Sv. Antonín Veliký – svátek 17. ledna (někdy bývá nesprávně uvedeno 13. června)
Rovněž bývá někdy uváděn jako Svatý Antonín; Antonín z Egypta; Antonín Eremitský; Antonius, abbas in Thebaide nebo Antonín Abbás. Narodil se pravděpodobně kolem roku 251 ve středním Egyptě na toku Nilu, poblíž Komá (Koμá / Coma). Někdy kolem 18 roku svého života opustil všechen svůj zděděný majetek, který rozdal chudým, a ještě před rokem 270 odešel do thebaidské pouště, aby se stal poustevníkem (srov. https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Veliký a http://catholica.cz/?id=220).
Byl pokračovatelem asketické tradice, a značnou část svého života zasvětil askezi. „Duchovním rádcem si zvolil jiného staršího asketu a navštěvoval zprvu i jiné poustevníky, aby u nich poznal, čím by se mohl zdokonalovat v započaté životní cestě. Svůj duchovní život propojoval s prací - pletením rohožek. Hodně se postil a spával na holé zemi. Prožíval doby velkých pokušení1, proti kterým bojoval tuhou kázní. Proti různým ďábelským útokům a mámením mu nepomohlo ani ubytování ve staré pohanské hrobce“ (http://catholica.cz/?id=220).
Antonín umírá v roce 3562. Pohřben byl svými dvěma učedníky, v jejichž přítomnosti zemřel. K pohřbu došlo bezprostředně po úmrtí, neboť Antonín se obával, aby nebyl pohřben po egyptském způsobu, ale přímo do země. Rovněž si nepřál, aby místo jeho posledního odpočinku bylo prozrazeno. Jeho hrob byl tedy až do roku 561 neznámý. Po objevení hrobu byly Antonínovi zetlelé ostatky převezeny do Alexandrie. Věčného klidu však došel v roce 1491, kdy byly jeho ostatky uloženy v kostele St. Julien (sv. Juliána) v Arles departementu Bouches-du-Rhône (na řece Rhône), do dnešních dní [po jejich převozu do Cařihradu roku 635 a odsud na různá místa do Francie (pravděpodobně kolem roku 1000)] (https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Veliký;http://catholica.cz/?id=220).
 |
|
Ilustrace, Jozef z Arimatie žádá o tělo Ježíšovo
Ján 19:38 Potom pak prosil Piláta Jozef z Arimatie, (kterýž byl učedlník Ježíšův, ale tajný, pro strach Židovský,) aby sňal tělo Ježíšovo. I dopustil Pilát. A on přišed, i sňal tělo Ježíšovo. 39 Přišel pak i Nikodém, (kterýž byl prve přišel k Ježíšovi v noci,) nesa smíšení mirry a aloes okolo sta liber. 40 Tedy vzali tělo Ježíšovo, a obvinuli je prostěradly s vonnými věcmi, jakž obyčej jest Židům se pochovávati. 41 A byla na tom místě, kdež ukřižován byl, zahrada, a v zahradě hrob nový, v němžto ještě žádný nebyl pochován. 42 Protož tu pro den připravování Židovský, že blízko byl hrob, položili Ježíše. |
Druhým z patronů (s ohledem na svátek během běžného kalendářního roku) je Josef z Arimatie. Ten byl podle křesťanských evangelií váženým členem židovské velerady (sanhedrin), který si od Piláta vyžádal Kristovo tělo, a poté (společně s Nikodémem) Ježíše v úplně nově zbudovaném hrobě ve skále pohřbil(i): [„ ... zavinul jej do plátna a uložil do hrobky vytesané ve skále – podle některých podání do své vlastní. Tyto události předcházely Ježíšovu vzkříšení. Jméno Josefa z Arimatie je spojováno s legendárním svatým grálem, nádobou ze které pil Ježíš při poslední večeři a kterou Josef později během ukřižování naplnil jeho krví. Je patronem hrobníků a všech pohřbívačů“ (Ravik, 2006, s. 330)]. Na popis této události odkazuje na několika místech i Bible – srov. např.: Mt 27:57-603, Mk 15:42–474, L 23: 50 – 555 i J 19:31–426.
Další životní události Josefa z Arimatie, obhajobu jeho Nikodémova jednání můžeme dohledat např. v apokryfním Nikodémově evangeliu. Podle legendy, kterou uvádí i Ravik (2006), odejel následně Josef z Arimatie společně s dalšími misionáři do Británie, kde jim byl darován ostrov7 na kterém postavili (z proutí) kostel zasvěcený Panně Marii – a zde byl prý i pohřben.
sv. Kalixt I. (Kalist I.) – svátek 14. října
Narodil se někdy kolem roku 155 v římském Zátibeří a zemřel kolem roku 222 v Římě. Jako mladý muž se stal (z důvodu své víry) otrokem císařského náměstka Karpofora, kdy pracoval na různých místech – zpravidla bývá uváděno, že musel obchodovat na Rybím trhu, a následně v mlýnici a sardinských dolech. Teprve po odpuštění trestu křesťanům, které vyjednal biskup Viktor I. (který se stal následně papežem), byl Kalixt propuštěn. Když v roce 199 papež Viktor I. umírá, stává se papežem Zefyrinus (rovněž bývalý otrok), který Kalixta povolává z Antia zpět do Říma a v témže roce jej vysvěcuje na jáhna. Je mu svěřena správa křesťanského pohřebiště na Via Appia8, dnes známého jako Kalixtovy katakomby / Kalixtův hřbitov (blíže viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalixtovy_katakomby nebo https://cs.wikipedia.org/wiki/Via_Appia). Podzemní umístění tohoto pohřebiště mu přineslo pojmenování katakomby.
Během výkonu svého úřadu se Kalixt dostal do sporu nejen s Turtellianem, ale i s Hyppolitem. Ten se nechal svými přívrženci zvolit rovněž papežem, a je uváděn jako jeden z prvních vzdoropapežů (Coulombe, 2004, s. 62 – 63). Události Kalixtova skonu jsou uváděny v jednotlivých veřejně dostupných pramenech poměrně shodně, kdy za jeho smrt nese odpovědnost římská chátra (lůza).
„Dne 14. října 222 byl ubit protikřesťanskými výtržníky, i když se v tom všichni neshodují, protože jde o zápisy až ze 7. století. Podle některých životopisců ho vyhodili z okna ústavu, ukamenovali a pak hodili do studny s kamenem na krku. Římští věřící, kteří jeho tělo vytáhli, se za dané situace neodvážili přenášet je přes Tiberu až do vzdálených katakomb a proto ho pohřbili na bližším Kalepodiově hřbitově při Via Aurelia“ (http://catholica.cz/?id=4782). Kalepoidovy katakomby jsou do dnešních dní místem jeho věčného spánku.
Podle Coulomba (2004), stála na břehu Tibery krčma s názvem Taberna Meritoria. V čase Kristova narození vyrazil z podlahy pramen oleje, který tryskal jeden den. Za Kalixtova pontifikátu se tato krčma dostala do vlastnictví křesťanů, kteří ji přestavěli na kostel. Krčmářský cech jim právo na tuto stavbu upíral a celá věc se dostala k rozhodnutí před císaře, který rozhodl ve prospěch křesťanů. Na základě tohoto rozhodnutí 14. října 222 po odsloužené mši Kalixta chytli, a hodili jej do nedaleké studny. Je uváděn nejen jako patron hrobníků, ale i všech ostatních pracovníků na hřbitově (http://www.abcsvatych.com/mesice/a10/rijen14.htm).
|
1 Odsud pochází i rčení: „pokušení svatého Antonína“ (Ravik, 2006, s. 140). Dále srov. Ž 118:7 a 27:3.
2 Čížek datuje jeho úmrtí na 17. ledna; tedy na datum připadající na jeho„svátek“ (http://www.acizek.nfo.sk/teolog/saints/texty/01/17antonin.htm). 3 V podvečer přišel bohatý člověk z Arimatie jménem Josef, který se také stal Ježíšovým učedníkem. Šel Piláta požádat o Ježíšovo tělo a Pilát mu nechal tělo vydat. Josef tělo vzal, zavinul do čistého plátna a pochoval do svého nového hrobu, který si vytesal ve skále. Dveře hrobu zavalil velkým kamenem a odešel. 4 Nadcházel večer dne příprav (to jest dne před sobotou). Josef z Arimatie, ctihodný člen Rady, který sám také očekával Boží království, se osmělil, přišel za Pilátem a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel. Zavolal setníka a ptal se ho, zda už zemřel. Když se o tom od setníka přesvědčil, daroval tělo Josefovi. Ten nakoupil plátno, sňal tělo z kříže, ovinul je plátnem a pochoval do hrobu vytesaného ve skále. Ke dveřím hrobu pak přivalil kámen. 5 Jeden člen Rady, dobrý a spravedlivý muž jménem Josef, nesouhlasil s Radou a jejím činem. Byl z judského města Arimatie a také očekával Boží království. Šel za Pilátem a vyžádal si Ježíšovo tělo. Sňal je, zavinul do plátna a pochoval ho do vytesané hrobky, do níž ještě nebyl nikdo pochován. Byl den příprav a blížil se začátek soboty. 6 Josef z Arimatie (který byl Ježíšův učedník, ale tajný, kvůli strachu z židovských představených) pak požádal Piláta, aby mohl sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Pilát svolil, a tak přišel a sňal Ježíšovo tělo. Přišel i Nikodém (který kdysi přišel za Ježíšem v noci) a přinesl směs myrhy a aloe, okolo sta liber. Vzali Ježíšovo tělo a podle židovského pohřebního zvyku je zavinuli do pláten s těmi vonnými mastmi. Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. A protože byl židovský den příprav, pochovali Ježíše do toho hrobu, neboť byl blízko. 7 Glastonbury. 8 Správu pohřebiště Via Appia věnovala papeži Viktorovi I. sv. Cecílie (Coulombe, 200, s. 56). 9 Mt 10:34 – 36. |
Barbara, virgo nicomedien žila pravděpodobně ke konci 3. a na počátku 4. století v Nikomédii v Malé Asii (dnešní İzmit v Turecku). Její život je vybudován na legendách; v podstatě všechny informace se odvolávají pouze na tradici. Údajně byla dcerou zámožného, a protikřesťansky zaměřeného pohanského šlechtice Dioskura (http://catholica.cz/?id=4865 a Ravik, 2006, s. 155). Byla velmi krásná, učená a bystrého rozumu. V jejím životě se zcela naplnilo Ježíšovo proroctví o Člověka proti člověku pro Ježíše9.
Cílem jejího otce bylo ji uhlídat před vlivem křesťanství, a proto ji nechal uzavřít do věže. Ravik uvádí (2006), že otci se dívku uhlídat nepodařilo, neboť když odjel na cestu, tak přijala kněze (přestrojeného za lékaře), který ji pokřtil. Když se vrátil, nechala si Barbora k dvěma plánovaným oknům ve věži přidělat třetí (okna měla symbolizovat Trojici Boží). K jejímu otci rovněž přicházeli bohatí ženichové, a otec naléhal, aby se dívka vdala; rovněž ji nutil, aby se vzdala křesťanství. Je zřejmé, že takováto rodinná konstelace nemohla dopadnout dobře, spíše naopak. Pokřtěnou Barboru nechal otec předvést před soudce Merciana, který se ji nejdříve snažil přesvědčit, aby víru opustila. Když se mu to nepodařilo, nechal Barboru mučit – zbičovat. „Barbora však myslela na Kristovo bičování a to své prý vnímala jako hlazení pavími péry. Druhého dne její nepřátele překvapilo, že rány po bičování z jejího těla zmizely“ (http://catholica.cz/?id=4865). Čížek dále uvádí, že: „v noci se dívce zjevil Kristus a uzdravil ji. Když to druhý den uviděla pohanka, jménem Juliána, veřejně odvrhla svou víru a projevila přání trpět pro Krista. Obě ženy vodili nahé po městě a pak je pověsili na strom. Bili je, pálili pochodněmi, uřezali jim prsa a tloukli je kladívkem po hlavě. Ženy však vytrvaly, a proto byly odsouzeny k setnutí hlavy. Barboru popravil vlastní otec kolem roku 306. Byl za to potrestán, neboť brzy nato byl zabit bleskem“ (http://www.acizek.nfo.sk/teolog/saints/texty/12/04barbora.htm). K úmrtí otce mělo dojít v podstatě po návratu z popraviště.
Sv. Barbora je patronkou velmi širokého spektra profesí a míst: věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů (zvonů), kovářů, kameníků, tesařů, horníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, tunelářů; dívek; zajatců; dělostřelectva; pevností; hasičů; umírajících a za dobrou hodinku smrti; proti ohni; proti bouřce; proti horečce a proti moru; pomocnice v nouzi a dalších (Ravik, 2006, s. 154 a http://catholica.cz/?id=4865).
V ikonografii je vyobrazována s křížem, pavím pérem, mečem (symbol jejího mučednictví) nebo jako držící kalich s hostií (symbol svátosti oltářní, již jí před popravou přinesl anděl). Také bývá představována s věží či její miniaturou, kterou držívá v ruce; kalich s hostií, věž s třemi okny, meč nebo kladivo jako nástroje jejího umučení, s drobnou postavou Dioskura u jejích nohou, páv, pochodeň, koruna, kniha, palma (https://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_z_Nikomédie).
Jak je vidět, pohřebnictví v celé své škále tak, jak ho dnes vnímáme a rozumíme mu, má svoji silnou oporu ve svých patronech. Někteří z patronů měli velmi pohnuté osudy, a každý z nich žil v nesnadné době a v těžkých podmínkách. Svatý Josef z Arimatie byl nejen svědkem ukřižování Ježíše Krista, ale i jeho následovníkem; zároveň byl natolik odvážný a smělý, že požádal Piláta Pontského o vydání Ježíšova těla za účelem pohřbení. Svatý Kalixt I. bojoval pro svou víru s nepřízní osudu (svým otroctvím) a i přes (nejen) osobní zkušenosti spojené s pronásledováním křesťanů za vlády císaře Septimia Severa, pak za jeho syna Alexandra, který neměl v úmyslu přijmout, ale ani pronásledovat křesťanství přistupoval ke všem lidem s tolerancí, moudrostí a respektem. Svatý Antonín projevil svoji silnou vůli nejen svým asketickým životem, ale rovněž svými aktivitami zaměřenými na pomoc strádajícím a pronásledovaným křesťanů. Svatá Barbora pro svou víru obětovala svůj život.
Ti, které tento článek zaujal, a mají zájem vyhledat si patrona i u jiné profese než pohřbívačů a hrobníků, mohou využít např. těchto webových stránek http://www.abcsvatych.com/problemy/profese.php nebo http://www.acizek.nfo.sk/teolog/saints/texty/abeceda.htm.
Text a fotografie Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze
© Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP III. 2015
Späť na tému Česká republika
