Na slovíčko ...

S MUDr. Petrem Popovem, primářem Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze nejen o hřbitovech, pohřbívání a profesích s tím spojených, ale i závislosti na alkoholu, možnostech jejího řešení a přecházení. Rozhovor vede Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.



Obecně se o Tobě ví, že rád chodíš na hřbitovy. Co Tě k tomu přivedlo a co zde hledáš či nacházíš?
Když jsem studoval střední školu, tak jsme bydleli v Praze na Žižkově. A protože jsme měli poměrně malý byt, chodil jsem se učit na maturitu na Olšanský hřbitov. Je to místo, kde člověk našel nejen klid na učení, ale také možnost na chvíli se zastavit a zamyslet se. Zároveň na každém hřbitově jsou pochovány mnohé známé osobnosti, jejichž životy člověk zná a četl o nich (to je můj další koníček – historie). Stejně tak jsou zde zajímavé pomníky a další stavby související s kulturou a vývojem společnosti. Myslím si, že mnoho věcí z běžného života si člověk na hřbitově vzájemně propojí.

Pojďme teď k Tvé profesi.
Tak, já se zabývám léčbou lidí závislých na návykových látkách. Není rozhodující, zda je tou návykovou látkou alkohol nebo tzv. nelegální drogy. Této profesi se věnuji od roku 1988 a téměř po celou dobu zde u Apolináře. S rozvojem medicíny a ostatních souvisejících vědních oborů se vlastně léčba závislostí stala doménou dvou oborů – psychiatrie a adiktologie. Co se týká závislých, tak tam se zase tato nemoc v podstatě žádnému profesnímu oboru nevyhýbá. Vím pouze o dvou profesích, které se nám tu neobjevily; a to je funkce prezidenta republiky a profese kosmonauta. Jsem docela zvědavý, který z nich se tu objeví dříve. Jinak jsme se zde zabývali léčbou všech ostatních; nemusí se vždy jednat o hospitalizaci. Máme samozřejmě i ambulantní léčbu, ale poskytujeme i nezávazné konzultace lidem, kteří se nechtějí přímo léčit, ale zároveň si uvědomují, že jejich užívání návykových látek (zde zpravidla alkoholu) je už problémové.
 
Existují nějaké profese, kde by se dalo říci, že jsou typické pro riziko vzniku závislosti?

Takhle zjednodušeně se to nedá říci. U nás u Apolináře je to specifické podle charakteru péče, kterou poskytujeme. V podstatě (a to velmi zjednodušuji) nevezmeme do léčby každého. Máme stanovená pravidla, která nepřekračujeme – ani my, ani pacienti. Obecně můžeme říci, že jsme vysokoprahovým zařízením. Každé zdravotnické zařízení má tato pravidla nastavená jinak. I proto je skladba pacientů v jednotlivých zařízeních odlišná. U nás nepřijmeme do léčby člověka, který přijde opilý, resp. může být přijat na detoxifikační oddělení a pak teprve – střízlivý – pokračovat v odvykací léčbě.

Zajímavá je u nás skladba pacientů s ohledem na jejich vzdělání. V menší míře jsou tu lidé, kteří jsou vyučení, převládají lidé s maturitou a vysokoškoláci. Tady je dobré upozornit na jeden z faktorů, který může souviset i se vzděláním. Obecně lze uvést, že se zvyšuje míra rizika vzniku závislosti na alkoholu u lidí, kteří prožívají hodně stresu a nemají volný čas na sebe. Významná je psychohygiena – tedy umět odpočívat a smysluplně trávit volný čas. Špatnou variantou je pasivní forma odpočinku – tedy, že člověk přijde domů, sedne si, naleje si alkohol a nic nedělá (za nic nedělání můžeme považovat samozřejmě i pouhé koukání na televizi). Tedy po celodenním vyčerpání, stresu a únavě nelze „relaxovat“ alkoholem. Takové riziko může souviset i s nepravidelným životním režimem, kterým je např. směnný provoz a služby.

Jak se začne projevovat nadměrné užívání alkoholu? Jak sám poznám, že je něco špatně?
Paradoxní je to, že se to projevuje tak, že se to dlouho neprojevuje nijak. Vím, vypadá to divně, ale tolerance na alkohol se buduje dlouhá léta a poměrně skrytě. V počáteční fázi člověk vůbec nemusí poznat, že je závislý. U nás je zcela běžné, že se alkohol konzumuje při jakékoli příležitosti. To, co by bylo třeba v zahraničí nápadné, tedy situace, kdy se společensky nehodí pít alkohol, tak u nás uniká pozornosti. Něco malého se povede, tak se pije, něco malého se nepovede, tak se pije. Pije se na smutek, na radost – prostě, příležitost se vždy najde.

Patrně to nějak souvisí s tradicí u nás, kdy alkohol je zcela běžnou součástí naší kultury a společnosti. Zpravidla tedy není nápadné, že člověk pije v situacích, kdy by to bylo v jiné kultuře v zahraničí netypické nebo zvláštní. Naopak u nás je zvláštní, pokud se lidé sejdou a alkohol se nepije. Hlavní a pozitivní důvod, že lidé potřebují být spolu (socializace) ovlivňuje potřeba přítomnosti alkoholu. Je tedy poměrně obtížné zachytit začátky závislosti na alkoholu. Mohou se vyznačovat tím, že člověk začne pít často, a pak pravidelně. Ta komponenta pravidelnosti se pak ještě doplňuje o zvyšování množství anebo zvýšenou nárazovost pití velkých dávek alkoholu. Pokud se tohle vše zkombinuje dohromady, ta rizika závislosti se zvyšují.
 
Jak jsem na tom, když si každý večer dám třeba panáka, nebo trochu vína?

No, pokud to člověk dělá, tak je důležité vysledovat, zda si tu dávku alkoholu nezvyšuje. Jedna sklenička denně po celý život bez zvyšování objemu nemusí být problém. Dispozice člověka pro závislost na alkoholu je rizikem. Pokud tedy např. tři generace jeho předků byli závislí na alkoholu a on sám pije, tak je zde při pravidelném pití i malých dávek poměrně vysoké riziko a takhle by se chovat neměl. Anebo by se takhle určitě neměl chovat člověk, pokud má nějaké zdravotní problémy: např. diabetes, vysoký krevní tlak, onemocnění jater a další. Rizikovou záležitostí je i kombinace léků a alkoholu. Pokud člověk užívá jakékoliv léky, neměl by v době, kdy jsou účinné, pít alkohol. Pokud tyto varianty nepadají v úvahu a je to zdravý a dospělý člověk, tak jeden panák nebo jedno pivo denně nemusí být problém. Problémem se to může stát, pokud k dosažení stejného účinku je potřeba stále větší množství – tedy pokud člověk začne zvyšovat množství alkoholu. Pokud člověk pije stále stejné množství (přiměřené), objektivně (!) zvládá bez problémů svoji práci, komunikaci v rodině a starost o rodinu bez konfliktů, v zaměstnání nemá konflikty s lidmi a dělá vše, jako dřív, tak není problém. Tomuto v medicíně říkáme kontrolované užívání a s tím by nemusel být nějaký zásadní problém u nikoho, kdo nepatří do některé z rizikových skupin. Pokud je to však více a jinak – tedy zvyšuju, musí se zamyslet nad tím, proč zvyšuju? Zpravidla proto, aby mi bylo dobře (nebo ještě lépe…). Ze začátku závislosti se samozřejmě tolerance na alkohol zvyšuje.

Člověk by měl rovněž pracovat se zpětnými vazbami od okolí. A samozřejmě každý člověk by měl pracovat na určité zdravé sebekontrole a dodržovat ji. Pokud mu okolí říká: „Hele s Tebou je to nějaký divný, ty piješ hodně a chováš se jinak“, tak na tom asi něco bude. Závislí lidé mají tendenci takovéhle sdělení bagatelizovat. Buď si skutečnost neuvědomují, a následně ve vyšší fázi závislosti je jim takové sdělení nepříjemné. Je dobré nepropásnout tu zpětnou vazbu, tu šanci, kterou mu druzí dávají.

A jak je to s alkoholem v pohřebnictví?
Já jsem se s tímhle problémem setkal na počátku 80-tých let. To jsem byl v tzv. „nultém“ ročníku na medicíně, a pracoval jako pitevní laborant v patologicko - anatomickém ústavu. Tam jsem se setkal nejenom s tím, že alkohol pili v pracovní době laboranti, ale i někteří pracovníci pohřebních služeb, kteří přiváželi nebo odváželi těla. Rozdíly mezi lidmi z pohřebních služeb byly velké. Někteří si z nich hlídali dekorum, ti byli zpravidla z malých mimopražských služeb. Pražáci se chovali často neomaleně, hrubě a mnohdy na nich bylo poznat, že jsou pod vlivem alkoholu. Těžko říci, co všechno to ovlivňovalo. Faktorem mohlo být i to, že z těch menších pohřebních služeb (tehdy to byly rovněž komunální služby) jezdili z větší dálky. Možná, že se báli, aby je nechytila policie. Ale, myslím si, že také mohlo hrát roli, že na menších městech by Ti lidé měli ostudu anebo se to tam prostě neslušelo; pro mnohé to byla prostě i profese, kterou dělali rádi a v několikáté generaci. Pohřební služba byla v ale pro mnohé z nich v dřívější době takové poslední útočiště. Když už je jinde do zaměstnání nepřijali, zbývalo ještě tohle. A v Praze byla poměrně velká anonymita, takže zase nějaká velká ostuda nehrozila. Myslím si, že mnozí z nich tuhle práci nedělali proto, že by si ji zvolili, ale jako východisko z nouze.

Obecně je práce v pohřebnictví velmi namáhavá, a to jak fyzicky, tak i psychicky. Jak se s tím srovnat a nesklouznout k pití alkoholu?
Podle mě je zásadní nedopustit to, aby se z pití (kvůli něčemu, pití „na něco“) stal zvyk. Jakmile se z toho stane zvyk, je jen krůček k návyku a pak k závislosti. S tím je spojené zvyšování dávek alkoholu, úlety, kterých se člověk dopouští. Myslím si, že je důležité nepoužívat alkohol jako to, čím si člověk řeší problémy – je mi blbě, tak se napiju a bude mi líp. Samozřejmě, pokud jsou to nějaké extrémní situace, když člověka nesnesitelně bolí zuby anebo mu někdo blízký zemře, tak se to dá pochopit. To se ovšem také nestává denně. Pokud se ovšem při každém problému napiju alkoholu s tím, že mi pak bude líp, tak to je špatná cesta. Člověk by neměl pít alkohol třeba z důvodu, aby dobře spal. Protože tím pitím neřeší příčiny špatného spaní. Samozřejmě, alkohol má hypnotický účinek, takže člověk lépe usne, ale časem musí zvyšovat dávku. Pak se třeba dojde napít i v noci. Pokud je alkohol používán jako lék, tak je třeba si uvědomit, že alkohol opravdu lékem není. Nelze to takto zjednodušovat, a to ani v lidové medicíně, i když je tam po celá staletí používán. Pokud je to jednou za rok, tak klidně ano.

Lidé, kteří jdou pracovat do pohřebnictví, by si měli uvědomit, že jejich profese, která je náročná, tohle riziko s sebou nese. A aktivně pracovat na tom, aby k takovému užívání alkoholu nesklouzli. Rovněž je dobré si uvědomit a přiznat si, že každý člověk má svoje individuální limity – fyzické i psychické, a musí se umět i naučit říkat ne. Samozřejmě se může stát mimořádná situace – musí i po práci vykopat hrob. V takovém případě asi určitě neodejde pryč. Ale taková mimořádná situace nemůže být každý den. To prostě nejde, to je pak něco špatně v systému té práce. Pokud člověk pracuje na směny, např. v pohřební službě ve velkém městě, tak musí zase umět využívat dobu volna a nezabývat se prací. To platí ale obecně pro všechny profese. Musím s tím stresem, který nese má profese, počítat. Lidé v tomto oboru jsou denně konfrontováni se smrtí, takže se u některých mohou objevit i existenciální otázky. Když si konečnost lidského života uvědomuji denně, tak si uvědomím, že ani já tu nejsem na věky. Takové uvědomění je samozřejmě důležité, a je to i určitá výhoda proti ostatním lidem. Lidé, kteří se smrtí nepřicházejí do styku, o ní ani nepřemýšlí a samozřejmě pak nejsou na ty stresující a komplikované situace připraveni. Následně proto mohou vzniknout ty prekérní a mnohdy i situace, kdy jim někdo zemře, a oni ani nevědí, jak by jej měli pohřbít; jaká přání měl ten člověk ohledně své poslední cesty. Samozřejmě je důležité si uvědomit, že dennodenní přítomnost smrti a neštěstí může působit depresivně. Ti lidé nemusejí mít predispozice pro deprese, ale může zde působit situační deprese, která je spojená se stresem, únavou, vyčerpáním, namáhavou fyzickou prací. Přemýšlejí o tom, vidí to, jsou s tím denně konfrontováni. Pláč, zoufalost, beznaděj příbuzných a pozůstalých. A s tím je potřeba nějak pracovat. Když je někdo věřící, ten přístup je u něj zpravidla jiný – víra v posmrtný život, a v to, že smrtí život nekončí. I když ani je to úplně nechrání. Přístup věřících je takový, že vědí, že na vše není dost času. Že je potřeba žít. Nemyslím tím samozřejmě nějaký sebezničující fatalismus, ale je důležité si uvědomit, že, jak se říká: Dnešek je prvním dnem konce Vašeho života. Když řeknu, že budu rád, že dnešní den už bude za mnou, že budu rád, až to bude zítra mnou, tak je důležité si uvědomit, že za mnou budou i další dny mého života. Zvláštní je těšit se na zítra. Málokdo si uvědomuje nebo si nepřipouští, že žádné zítra být nemusí. Čas je hodnota, která je neopakovatelná. Neměl bych se z toho hned hroutit, ale pracovat s tím. Pokud mám rodinu, plánovat si chvilku s rodinou. Nemělo by to být tak, že si každý večer někam zaleze a řekne druhým, aby jej nechali na pokoji. Součástí života není jen práce, ale i další věci – rodina, přátelé, volný, čas, práce na sobě, hobby, sport a další.

A jak neotrnout?
Myslím si, že je zde výborné držet se jednoho pravidla. Je jednoduché, ale málokdo jej používá. Zní: „co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim.“ Úcta, pieta, důstojnost. Tohle dodržovat i v situacích, kdy je to velmi těžké. Je potřeba si uvědomit, že vždy se jedná s člověkem, a to ať živým či mrtvým. Není to jen tělo, prázdný obal bez hodnoty. Také je vhodné si uvědomit, že každý člověk jednou zemře, a asi by se mi nelíbilo, kdyby někdo s mým tělem takto zacházel. Uvědomovat si, že určité věci lze dělat jinak než ostatní, a to i přes skutečnost, že to třeba stojí více času. Je to věc cti, osobní i profesní. Chovat se k zemřelým s pietou. Je prostě nutné dělat práci pořádně.

A co když mám obavu, že jsem závislý a stydím se za to?
Člověk by se za to neměl stydět. A nemusí se za to stydět. Závislost je nemoc, a třeba za chřipku také není důvod se stydět. Pravda je, že jít za odborníkem na závislosti může být pro někoho nepříjemné. To se dá vyřešit například tím, že schůzku s odborníkem zprostředkuje někdo, komu ten závislý důvěřuje. A na tu schůzku přijdou spolu. Samozřejmě je nutné si dopředu stanovit, co se bude dít. Tedy, že taková schůzka je pouze informativní a ani jedna strana se k ničemu nezavazuje.

Důležité je přijít včas, tedy čím dřív tím lépe. Pomoci může samozřejmě i praktický lékař, psycholog, adiktolog. Rovněž není nutné mít hned hrůzu z toho, že lékař ihned nařídí okamžitou abstinenci. Je možné se dohodnout na omezování pití nebo na léčbě – anebo na úplně něčem jiném.

Mgr. Jaroslav Šejvl © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP I. 2015