Pre samosprávy a občanov
Z výstavy Slovak Funeral 2016 - video

Prejsť na video
 


servis
Anketa pre vás
Unikátna expozícia Body The Exhibition rozdeľuje verejnosť: Interaktívne poznanie ľudského tela alebo neetická výstava?
Staňte sa reportérom!

Pošlite nám svoje foto zo zaujímavých pohrebísk vo svete. Môžete pridať aj vlastný sprievodný text. Vhodné príspevky uverejníme na tomto portáli alebo v tlačenej forme časopisu. Je možná aj dlhodobá spolupráca.




Partneri a sponzori
 

 

logosapaksweb

 

 

Erbpngweb2

 



 


olca_web

 

Kde končili popravení?

Pohřbívání ostatků popravených a zemřelých politických vězňů v Praze v letech 1948 – 1960

Kde končili popravení? 01.08.2016 -
Po uchopení politické moci Komunistickou stranou Československa (KSČ) v roce 1948 se vězeňství ještě nacházelo v působnosti tří rezortů: ministerstva spravedlnosti, ministerstva vnitra a ministerstva národní obrany. Na základě rozhodnutí Ústředního výboru KSČ a usnesení vlády bylo vězeňství sloučeno v jeden celek v působnosti ministerstva národní bezpečnosti (MNB) s platností od 1.1.1953.

Ústředním orgánem se stala Správa nápravných zařízení (SNZ) MNB, které podléhalo 224 věznic a 113 pracovních táborů. K 1.1.1953 se nacházelo na území Československé republiky celkem 46.021 vězňů, z toho 15.910 bylo vězněno za tzv. protistátní činnost. Centrální evidence vězňů však nebyla prováděna průběžně. K jejímu zavedení na SNZ byly vytvořeny podmínky až v roce 1956, kdy došlo ke snížení celkového počtu věznic na 31 a pracovních táborů na 17.
 
Statistický rozbor zemřelých vězňů a jejich seznam od roku 1948 byl zpracován bývalou Správou Sboru nápravné výchovy až v roce 1968, a to na základě požadavku vlády. Podkladem ke zpracování byla hlášení z jednotlivých věznic a nápravně výchovných ústavů, která vycházela z prvotní chronologické evidence v tzv. Knihách zemřelých. Tyto knihy se většinou nedochovaly s výjimkou valdické (1857 – 1961), pankrácké (1937 – 1955, neúplně 1958), mírovské (1938 – 1952) a plzeňské (1947 – 2010).

Podle uvedeného statistického rozboru zemřelo v letech 1948 – 1956 celkem 1157 odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, z toho 322 osob, odsouzených za protistátní činnost. Ve stejném období zemřelo ve výkonu vazby celkem 109 obviněných, z toho jen u 9 osob bylo uvedeno trestní stíhání za protistátní činnost, zatímco u 85 osob nebyl uveden důvod trestního stíhání. Nejčastějšími příčinami úmrtí odsouzených a obviněných byly údajně srdeční a plicní choroby, v nezanedbatelné míře též smrtelné úrazy (142 případů), sebevraždy (61 případů) a zastřelení na útěku (26 případů).

DSC_0201
Skutečný nástroj smrti, více ve fotogalerii na konci článku
V letech 1957 – 1968 (do 30.6.) bylo evidováno celkem 970 úmrtí odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, z toho 206 odsouzených za protistátní činnost. Ve stejném období bylo evidováno celkem 59 úmrtí obviněných ve výkonu vazby, z toho 5 obviněných za protistátní činnost a 25 obviněných bez uvedení důvodu trestního stíhání. Nejčastější příčiny úmrtí odsouzených a obviněných byly stejné jako v předchozím období. Ke smrtelným úrazům došlo ve 132 případech, k sebevraždám ve 126 případech a zastřelení na útěku v 7 případech. Ze statistiky Sboru nápravné výchovy (SNV) vyplývá, že v 50. a 60. letech činil roční průměrný počet úmrtí 115 vězňů, v 70. a 80 letech 60 vězňů. Pro srovnání v 90. letech činil roční průměrný počet úmrtí 30 vězňů.
    
Úkony spojené s pohřbíváním vězňů prováděl v letech 1948 - 1952 Sbor vězeňské stráže (SVS), jehož činnost byla nově upravena zákonem č. 321/1948 Sb., o Sboru uniformované vězeňské stráže, a to podle vzoru Sboru národní bezpečnosti (SNB). V případě úmrtí vězněné osoby bylo povinností velitele vězeňského zařízení (soudní věznice, trestního ústavu nebo pracovního tábora) informovat prokurátora. Dále měl vyrozumět zákonného zástupce, manželku nebo manžela (družku nebo druha), nebo nejbližšího příbuzného a vyzvat je, aby neprodleně oznámili, zda chtějí zařídit pohřeb na vlastní náklady. Pokud tak neučinili, měl velitel vězeňského zařízení zajistit uložení zemřelého vězně na nejbližším hřbitově do neoznačeného hrobu nebo jeho kremaci.
 
V letech 1953 - 1954 byl zemřelý obviněný ve výkonu vazby nebo odsouzený ve výkonu trestu vydán k pohřbení rodině jen na zvláštní povolení SNZ ministerstva vnitra (MV) a v letech 1955 – 1960 vydávali takové povolení příslušní náčelníci krajských správ MV. V letech 1961 – 1965 rozhodoval o vydání těla zemřelého vězně příbuzným příslušný náčelník nápravného zařízení MV. Na základě zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody byl vydán Řád výkonu trestu odnětí svobody, který již vydání těla zemřelého vězně příbuzným nepodmiňoval rozhodnutím služebního funkcionáře SNV. Pouze v případech, kdy rodina nebo příbuzní nepřevzali tělo zemřelého vězně, měl náčelník věznice nebo nápravně výchovného ústavu zajistit pohřeb žehem podle obecných předpisů. Tento princip byl uplatňován až do roku 1989.
       
Na základě tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti č. 64/1952  vydala SNZ příkaz k soustřeďování uren osob zastřelených bezpečnostními orgány v pankrácké věznici. Zde byly postupně ukládány též urny vězňů, zemřelých ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve výkonu vazby, které nebyly vydány pozůstalým a dále urny popravených osob v pankrácké věznici, kteří byli do roku 1954 zpopelňováni v Praze - Strašnicích a později v Motole. Urny popravených mohly být vydány pozůstalým jen výjimečně se souhlasem Státního soudu (1948), později Státní prokuratury (1950), Generální prokuratury (1953) a Nejvyššího soudu (1960). Centrální úložiště uren se nacházelo s velkou pravděpodobností v suterénní místnosti vězeňské nemocnice, ze které se vycházelo na popravčí dvorek. Tato místnost byla do roku 1954 využívána jako márnice k ukládání rakví s popravenými před jejich převozem k pitvě do Ústavu pro soudní lékařství Karlovy university v Praze.
 
Problém s hromaděním uren na centrálním úložišti byl částečně řešen rozkazem náčelníka SNZ č.15/1958, který umožnil předávat skladované urny po 5 letech k uložení na hřbitov nebo do kolumbária krematoria. Razantní řešení však přinesl rozkaz ministra vnitra č. 36/1960, který stanovil, že urna s popelem odsouzeného k trestu smrti má být uložena 1 rok a po uplynutí této doby zničena. V roce 1961 byla většina uložených uren zničena tím, že popel byl vysypán a smísen s hlínou v areálu pankrácké věznice. Protokoly o zničení uren, které se vzácně dochovaly v některých osobních spisech popravených, jsou právě z roku 1961.
 
V roce 1965 bylo z centrálního pankráckého úložiště přemístěno 78 uren, označených pouze kremačními čísly k trvalému uložení do neoznačeného společného hrobu na hřbitově v Praze - Motole, v místě, kde se nacházelo společné pohřebiště občanů z Prahy a nejbližšího okolí. Z uvedeného počtu přemístěných uren bylo později identifikováno 22 uren popravených v pankrácké věznici v letech 1949 – 1952 za protistátní činnost a dále 17 uren politických vězňů, kteří zemřeli v letech 1956 – 1960 na Mírově, v Jáchymově a Ostrově nad Ohří. Jejich jména jsou uvedena na dvou kamenných deskách, které byly instalovány v roce 2012 při úpravě Památníku obětem komunismu na hřbitově v Praze - Motole. Do společného pohřebiště bylo v roce 1966 uloženo 10 uren a v roce 1973 dalších 19 uren popravených kriminálních pachatelů. Jejich urny nebyly vydávány pozůstalým a mohly být též zničeny po uplynutí 1 roku.

V roce 1992 bylo pietně upraveno bývalé utajované hromadné pohřebiště v Praze – Ďáblicích. V letech 1948 – 1961 zde byli pohřbíváni popravení a vězni, kteří zemřeli ve výkonu trestu odnětí svobody, popř. i vazby za protistátní činnost a také děti vězněných žen, které zemřely krátce po porodu v pankrácké věznici. Náhrobky popravených jsou však symbolické, neboť připomínají i jména osob, které byly zpopelněny. Jména osob, které zemřely ve výkonu trestu a vyšetřovací vazby v pankrácké a ruzyňské věznici zde nejsou uvedena, neboť v roce 1968 byl úmyslně založen požár v kanceláři hřbitova, při kterém shořela veškerá dokumentace (hřbitovní a polohové knihy), umožňující identifikaci pohřbených osob na základě čísla hromadného hrobu – tzv. šachty a čísla rakve.

Údajně bylo naplněno 70 šachet, z nichž každá o rozměrech 5 m délky, 2 m šířky a 2,5 m hloubky, pojmula až 40 rakví ve 4 vrstvách, které byly prokládány prkny a zasypávány hlínou s vápnem. Do těchto šachet však nebyly pohřbívány pouze popravené osoby a zemřelí vězni, ale též neidentifikovaní sebevrazi, opuštění lidé, kteří zemřeli v pražských nemocnicích, dále lidská těla či jejich zbytky z anatomického nebo patologického ústavu a těla zemřelých dětí při potratu nebo porodu.
 
Za těchto podmínek mohly být v jedné rakvi pozůstatky až 24 zemřelých a jedna šachta mohla obsahovat 200 i více pozůstatků zemřelých. Z toho vyplývá, že na utajovaném místě bylo pohřbeno nejméně 14 000 zemřelých či částí jejich těl včetně popravených osob, zemřelých vězňů, popř. vyšetřovanců, ubitých při výslechu příslušníky Státní bezpečnosti (StB). V případě nedávné exhumace ostatků pana faráře Josefa Toufara, který utrpěl   smrtelné zranění při výslechu, byla vodítkem kopie příslušné stránky z polohové knihy, založená ve vyšetřovacím spisu.

K identifikaci popravených a vězněných za protikomunistický odboj, kteří jsou pohřbeni na ďáblickém hřbitově, přispěl Kabinet dokumentace a historie Akademie Vězeňské služby ČR. Byl realizován průzkum, zaměřený na zacházení s popravenými osobami a zemřelými vězni, kteří byli odsouzeni za protistátní činnost nebo vykonávali vazbu v pankrácké a ruzyňské věznici v letech 1948 – 1961.
 
Výsledkem tohoto průzkumu je následující zjištění: ze 327 osob odsouzených za protikomunistický odboj, které byly popraveny nebo zemřely v průběhu výkonu trestu a zemřelých osob ve výkonu vazby v pankrácké a ruzyňské věznici v letech 1948 – 1961 je pohřbeno na hřbitově v Praze – Ďáblicích celkem 137 osob (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu odnětí svobody).
 
Z celkového počtu 177 popravených v pankrácké věznici za protikomunistický odboj bylo 96 osob pohřbeno na hřbitově v Praze Ďáblicích, 58 osob zpopelněno ve strašnickém krematoriu a 23 osob v motolském krematoriu. Z ďáblického hřbitova byly do roku 1989 exhumovány ostatky 2 popravených (Oldřich FIALA, Josef POHL), které byly předány rodinám k pohřbení. Z počtu 58 uren zpopelněných ve strašnickém krematoriu v letech 1949 - 1954 bylo 22 uren uloženo na hřbitově v Praze – Motole a 11 uren postupně vydáno rodinám k pohřbení (Karel BACÍLEK, René ČERNÝ, Josef GONIC, Bohuslav HUBÁLEK, Jiří KODET, Boris KOVAŘÍČEK, Václav JUNEK, Alois LACINA Karel MÁŠA, Čeněk PETELÍK, Vilém SOK - SIEGER). Zbývajících 25 uren bylo zničeno a rovněž 23 uren popravených, kteří byli zpopelněni v motolském krematoriu v letech 1954 – 1960.
 
Z celkového počtu 77 zemřelých politických vězňů v pankrácké věznici bylo 43 osob pohřbeno na hřbitově v Praze – Ďáblicích a 11 osob (Vojtěch DANIELOVIČ, Karel DIETZ, Růžena HLADÍKOVÁ, František HOLÝ, Vladimír IPSER, Bohuslav Stanislav JAROLÍMEK, Karel PANENKA, Václav POLÁČEK Václav RÁKOS, Jaroslav ŠVEHLÍK, Adolf VOLNÝ) vydáno rodinám k pohřbení. Dalších 23 osob bylo zpopelněno ve strašnickém krematoriu, z nich pouze 1 urna (Emanuel KOHOUT) byla vydána rodině k pohřbení, ostatní byly zničeny.
 
Z celkového počtu 73 zemřelých ve výkonu vazby v pankrácké a ruzyňské věznici bylo 11 osob (Anna DOLEŽALOVÁ, Bedřich DRAKSL, Vlasta GOLLWELOVÁ, Antonín KOŠŤÁL, Karel LUKAS, Jaroslav PASTERČÍK, Richard PUTME, Milan REIMAN, František ŠMÍD, Bedřich WIESNER, Antonie ZÁHORSKÁ) vydáno rodinám k pohřbení a 62 osob pohřbeno nebo zpopelněno bez určení místa za účasti příslušníků StB.
 
Výsledky průzkumu byly předneseny ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu ČR dne 10.12.2015 v rámci veřejného slyšení k problematice uložení ostatků účastníků II. a III. odboje.  Seznam popravených a zemřelých vězňů, kteří jsou pohřbeni na ďáblickém hřbitově, byl předán k využití Sdružení bývalých politických vězňů, které pečuje o Čestné pohřebiště politických vězňů III. odboje na hřbitově v Praze – Ďáblicích a rovněž Konfederaci politických vězňů ČR. Podle tohoto seznamu lze zveřejnit jména pohřbených obdobným způsobem, jako na čestném pohřebišti v Praze -  Motole. Obě pohřebiště si nepochybně zasluhují, aby byla chráněna zákonem jako národní kulturní památka.

Text a fotografie PhDr. Aleš Kýr © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP II. 2016
 
Ostatné články v téme
Papež pohřbívá bezdomovce
Slavné pohřby
Kremační architektura 2. část
Tobit
Hřbitovy žijí
 
  Revolučné zmeny pri dedičstve
Vývoj imperativů a práva v pohřebnictví
Kadáver
S rakví nebo bez rakve
Poradňa pre pozostalých v ČR
 
Späť na tému Česká republika

Kliknutím na obrázok otvoríte fotoprílohu
Prezrite si pohodlne ďalších 11 fotografií.